ECLI:CZ:US:2006:1.US.780.04
sp. zn. I. ÚS 780/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F.Č., zastoupeného advokátem Mgr. V.V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 7 Tdo 849/2004, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, čj. 11 To 299/2003 - 1645, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4. 2003, čj. 6 T 55/2002 - 1457, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností F.Č. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Kladně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 12 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil ve výroku o trestu rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §259 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ") odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trávní tří let se zařazením do věznice s dozorem. Výrok o vině zůstal nezměněn.
Stíhaného skutku se stěžovatel dopustil s ostatními spoluobžalovanými tím, že poškozeným nabízeli poskytnutí půjček, za které vyžadovali tzv. akontaci, ačkoli neměli prostředky na poskytnutí těchto půjček. Věděli, že neexistuje subjekt schopný půjčky poskytnout a bylo jim známo, že poškození své peníze již zpět nedostanou a nezískají ani žádnou protihodnotu. Od poškozených tak vybrali částku ve výši 3 123 000,-- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že trestní řízení nevedl nestranný soud, neboť předseda senátu soudu prvního stupně byl podjatý. Jeho podjatost stěžovatel dovodil z odůvodnění rozsudku, v němž předseda senátu užil hovorové výrazy např. "nachytán na švestkách" apod. Trestní řízení tedy nemohlo mít charakter spravedlivého procesu. Další námitky směřoval proti zjištěnému skutkovému stavu věci s tím, že nebyl dostatečně prokázán podvodný úmysl. S poškozenými jednal pouze jako zprostředkovatel. Nevěděl, že nabízené půjčky neměly být nikdy poskytnuty. Z toho je zřejmé, že byl odsouzen jen pro neschopnost dostát smluvním závazkům. Poslední námitku směřoval proti domovní prohlídce, která nebyla provedena v souladu s trestním řádem, zejména proto, že nebyl proveden předchozí výslech podle ustanovení §84 TrŘ.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Odvolací soud ve svém vyjádření poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž předsedovi senátu soudu prvního stupně vytkl použití hovorových výrazů v odůvodnění rozsudku. Jinak nezjistil nic, co by vzbuzovalo pochybnost o jeho objektivním rozhodování. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Soud prvního stupně uvedl, že celé trestní řízení bylo vedeno zákonným způsobem, vina stěžovatele byla prokázána konkrétními důkazy, označenými a rozvedenými v odůvodnění rozsudku, na který v podrobnostech odkázal. Expresívních výrazů v odůvodnění rozsudku bylo užito pro lepší vystižení podstaty věci, nicméně na této skutečnosti nelze stavět závěr o podjatosti. V tomto směru poukázal na fakt, že téměř souběžně s touto trestní věcí probíhala u téhož soudu věc jiná, v níž stěžovatele zprostil obžaloby.
Právní zástupce stěžovatele se k uvedeným vyjádřením obecných soudů, která mu byla doručena dne 8. 8. 2005, nevyjádřil.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, týkající se domovní prohlídky. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, v souladu se zásadou minimalizace zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a subsidiarity ústavní stížnosti, není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny v řízení před obecnými soudy, a tím vyloučil obecné soudy z posuzování těchto tvrzení a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. V daném případě stěžovatel tuto námitku v řízení před obecnými soudy neuplatnil a uvedl ji, jako novum, teprve v ústavní stížnosti. V důsledku tohoto postupu stěžovatele nemohl Ústavní soud přezkoumávat důvodnost či nedůvodnost uvedené námitky, která měla být nejpozději uplatněna v řízení před obecnými soudy, a tím nahrazovat jejich činnost, právě vzhledem k již zmíněné zásadě minimalizace zásahu a subsidiaritě ústavní stížnosti. Proto je ústavní stížnost, ve vztahu k této námitce, návrhem nepřípustným [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
K námitce o podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně lze odkázat na pečlivá a velmi podrobně odůvodněná rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu ČR. Obecné soudy dospěly k závěru, že negativní vztah soudce k obviněnému nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je vůči němu soudce zaujat, jak to činí stěžovatel, ale musí být podložen konkrétními, objektivními skutečnostmi. V daném případě použití expresívních a hovorových výrazů v odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně nebylo vhodné, ale uvedené formulace nejsou důsledkem podjatosti soudu a nezakládají bez dalšího pochybnosti o nestranném rozhodování. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu ČR.
Stěžovatel rovněž opakuje námitky, týkající se skutkového stavu věci, zejména ve vztahu k údajně neprokázanému podvodnému úmyslu. Jedná se o námitky, jimiž se zabýval nejen soud prvního stupně, ale také soud odvolací a Nejvyšší soud ČR, na jejichž rozhodnutí lze rovněž odkázat. Obecné soudy dovodily podvodný úmysl stěžovatele vůči poškozeným z výpovědí svědků, z velké míry podílu stěžovatele na sestavování dotazníků pro zájemce o půjčky, z jeho aktivního vystupování na organizovaných setkáních. Zde mnohdy vystupoval jako zástupce investora, který neexistoval, a potenciálním klientům podrobně vysvětloval podstatu transakce, vyžadoval předem uhrazení poplatku nazvaného akontace za poskytnutí půjčky a za použití prokazatelně nepravdivých informací (např. že již několik úvěrů bylo vyplaceno, ačkoli mu bylo známo, že žádný úvěr vyplacen nebyl, stejně jako nebyla vrácena žádná akontace) je ujišťoval, že půjčku dostanou ve velmi krátké době (str. 9 - 11 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5 - 6 rozsudku odvolacího soudu a str. 4 - 5 usnesení Nejvyššího soudu ČR).
V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu