ECLI:CZ:US:2006:1.US.80.05.1
sp. zn. I. ÚS 80/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem v Českých Budějovicích, Nám. Př. Otakara II č. 36, proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz, o zahájení trestního stíhání, sp.zn. ČTS: FIPO-227/VP-2004, ze dne 8.11.2004 a proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, čj. Zt 1054/2004-529, ze dne 10.12.2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností, doplněnou replikou ze dne 21.9.2006, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 1 a 90 Ústavy a čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Útvaru pro odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odbor výnosů praní peněz, ze dne 8.11.2004, sp.zn. ČTS: FIPO-227/VP-2004, bylo podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatele (v trestním řízení "obviněný") a dále stěžovatelovy manželky obviněné L. J. pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Stíhané skutky spočívají (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný spolu se svou manželkou, otcem a sestrou v ČR legalizoval finanční prostředky, které měli získat trestnou činností na území USA, ačkoliv věděli, že finanční prostředky pocházejí z nelegální činnosti obviněných v USA, s cílem vzbudit zdání, že tyto finanční prostředky pocházejí z legální činnosti a jsou nabyty v souladu se zákonem. K této legalizaci mělo dojít nákupem automobilů zn. Lincoln Navigator a Hummer H2, a to způsobem, který je podrobně rozepsán v napadeném usnesení Policie. Tímto jednáním měli zastírat původ peněz a znemožňovat zjištění jejich pravého původu. V tomto usnesení se dále uvádí, že proti obviněnému stěžovateli byla dne 3.1.2001 v USA vznesena obžaloba mimořádnou velkou porotou v okrese Middele na Floridě pro pašování cizích státních příslušníků a praní peněz.
Uvedené usnesení napadl stěžovatel stížností, o které rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích napadeným usnesením ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. Zt 1054/2004-529 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítla.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání v podstatě neobsahuje žádné odůvodnění. Trestná činnost, pro kterou je stíhán, musí navazovat na předchozí trestnou činnost, přičemž ani v USA ani v České republice nebyl z takové trestné činnosti uznán vinným. Z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání nelze dovodit, jaké trestné činnosti se měl stěžovatel v USA dopustit, zda existuje pravomocné rozhodnutí o jeho vině a zda se jedná o trestný čin, který je trestný i v České republice, resp. zda je Česká republika zavázána mezinárodní smlouvou takový trestný čin stíhat. Z odůvodnění dále nevyplývá, jaké peněžní prostředky (výnosy) mají z takové trestné činnosti pocházet, jak byly získány, jak byly identifikovány a z čeho vyplývá, že nákupy vozidel popsané ve výrokové části usnesení souvisí s těmito prostředky.
Stěžovatel tvrdí, že se v USA žádné trestné činnosti nedopustil a neví, že by byl pro jakoukoliv trestnou činnost stíhán; pouze na základě neformální informace FBI, získané prostřednictvím právního přidělence při Velvyslanectví USA v České republice, lze dovodit, že snad proti němu nějaké trestní stíhání v USA vedeno bylo, rozhodně však nebylo pravomocně skončeno.
Stěžovatel je toho názoru, že trestným činem podle českého práva není jakékoliv jednání, které je jako trestné posuzováno v zahraničí. Pouhé zahájení trestního stíhání v cizím státě nemůže být posuzováno jako "uznání na vinu". Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti může být postihován jen tehdy, pokud trestná činnost, ze které výnosy pocházejí, je trestná podle práva ČR, event. pokud k jejímu postihu zavazují mezinárodní smlouvy. V době zahájení trestního stíhání však orgány činné v trestním řízení neměly k dispozici žádné rozhodnutí, které by stěžovatele uznávalo vinným ze spáchání jakéhokoliv trestného činu. Orgány činné v trestním řízení musí od počátku konkrétně definovat primární protiprávní jednání, uvést jaký trestný čin podle českého práva v něm spatřují a teprve potom mohou definovat protiprávní jednání, ve kterém je spatřován sekundární trestný čin. Stěžovatel dále uvádí, že není zřejmé, z čeho je dovozováno získání prospěchu velkého rozsahu, neboť samotná legalizace výnosů trestné činnosti není spojena se získáním žádného prospěchu. Z napadeného usnesení rovněž není patrno, zda je stěžovatel stíhán i za jednání, kterého se měl dopustit do 30.6.2002, tj. před účinností novely trestního zákona č. 134/2002 Sb., jíž byla zakotvena skutková podstata stíhaného trestného činu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně konstatoval (např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, www.judikatura.cz), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu v principu nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, protože jde o otázku náležející do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 511/02, www.judikatura.cz). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků, které mají obvinění k ochraně svých práv podle trestního řádu.
Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se v projednávané věci od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ve své rozhodovací praxi - s ohledem na to - rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03, www.judikatura.cz). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit. Výjimku z těchto zásad připustil Ústavní soud toliko mimořádně v situacích, kdy by při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (sp. zn. III. ÚS 511/02, www.judikatura.cz). I tu však Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, neboť jde o otázku - jak již bylo uvedeno - náležející do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Podle názoru Ústavního soudu však v posuzovaném případě o extrémní vybočení rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení z mezí vytýčených ústavním pořádkem nejde.
Ústavní soud se zabýval zejména výtkou stěžovatele, že napadené usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, nesplňuje náležitosti §160 odst. 1 tr. ř. Tomu však přisvědčit nelze. Policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětné skutky, pro které je stěžovatel stíhán tak, aby nemohly být zaměněny s jinými. Napadené usnesení policejního orgánu obsahuje popis všech znaků stíhaných skutků. Usnesení obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětných skutcích spatřován. Policejní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovateli a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky. Otázka přesné právní kvalifikace je při zahájení trestního stíhání okolností zásadně podružnou, neboť není a nemůže být v samém počátku trestního stíhání najisto postaveno, zda a jakým trestným činem bude či nebude stěžovatel nakonec uznán vinným. V případě podání obžaloby se budou obecné soudy zabývat - mimo jiné - výkladem znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a tr. zák. spočívajícím v podstatném ztížení nebo znemožnění "zjištění původu věci nebo jiného majetkového prospěchu získaného trestnou činností", přičemž právě výklad tohoto znaku skutkové podstaty je hlavním podkladem stěžovatelových námitek. Proto Ústavní soud - v nynější fázi trestního řízení - není povolán stěžovatelovy námitky věcně posuzovat. To se týká i napadeného usnesení státního zástupce, který dovodil, že policejní orgán, zejména na základě finančně analytického rozboru, prověřováním finančních zdrojů stěžovatele a podrobných vyjádření pracovníků Interpolu, rozšířil trestní stíhání V. J.
Ústavní soud dodává, že v okamžiku zahájení trestního stíhání není a nemůže být vyžadována absolutní jistota orgánu činného v trestním řízení o vině či nevině obviněného. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v počáteční fázi řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě příslušného usnesení.
Ústavní soud tedy nemůže - a nehodlá - po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět bližší dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Námitky, jež zpochybňují samu trestně právní kvalifikaci skutku a provedené dokazování, budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude stěžovatel moci všechna svoje procesní práva uplatňovat. Ústavní soud však výsledky trestního řízení předjímat nemůže (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, www.judikatura.cz).
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace a aplikace příslušných procesních ustanovení orgány činnými v trestním řízení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole a z mezí ústavnosti tak nevybočují. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou také dostatečným způsobem odůvodněna a z hlediska ústavnosti jsou plně přijatelná i pro Ústavní soud.
Ústavní soud poukazuje i na rozhodnutí o ústavních stížnostech L. J. (sp. zn. I. ÚS 75/05, III. ÚS 643/04) a stěžovatele V. J. (III. ÚS 644/04), jimiž byly ústavní stížnosti v souvisejících věcech odmítnuty.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
František Duchoň
předseda senátu