ECLI:CZ:US:2006:1.US.805.04
sp. zn. I. ÚS 805/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V.Q.N., zastoupeného advokátem JUDr. M.Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 To 453/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a svobod domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 To 453/2004, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 2 T 76/2003, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 trestního zákona. Obvodní soud pro Prahu 6 uložil stěžovateli za tento trestný čin za použití §53 odst. 1, odst. 3 tr. zákona peněžitý trest ve výši 50.000- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §54 odst. 3 tr. zákona v trvání dvou měsíců; současně mu uložil podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona i trest propadnutí věci, a to 750 ks triček označených F., 400 ks triček označených F. a 850 ks triček označených T.H. Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně se stěžovatel trestné činnosti dopustil tím, že si dne 16. ledna 2001 v P., jako jednatel obchodní společnosti I., nechal dovézt na základě ústní objednávky do České republiky linkou OK 433 750 ks triček, označených zn. F., 400 ks triček, označených zn. F. a 850 ks triček, označených značkou T.H., ačkoliv věděl, že se jedná o padělky neoprávněně označené ochrannými známkami.
Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul vývoj daného případu. Zejména uvedl, že proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahy 6 podal odvolání, v němž jednotlivé údajné nesrovnalosti ve svých výpovědích - uváděné v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu - vyvrátil; naopak poukázal na značné rozpory ve výpovědích svědků, na něž prý odkázal i prvoinstanční soud ve svém původním rozsudku, kterým byl stěžovatel zproštěn viny. Odvolací soud však usnesením odvolání obžalovaného zamítl. Odsuzující výrok předmětného rozsudku, jímž byla vyslovena vina obžalovaného, stojí podle stěžovatele na jediné větě svědka Y., že se obžalovaný zeptal, "zda je udělaný nějaký speciální protokol". Z této výpovědi prý odvolací soud dovodil, že si obžalovaný objednal textilní zboží, opatřené ochrannými známkami v T., zaplatil je a věděl, že zboží je protiprávně označeno ochrannými známkami F., F. a T.H. Stěžovatel tedy zejména protestuje proti podle něj nespravedlivému hodnocení důkazů v dané věci, zejména co se týče výpovědí svědků Y., H. a N.D.H.A. Stěžovatel dále mj. poukázal na údajně zavedenou praxi trestního řízení prováděného soudy všech stupňů soudní soustavy, kdy obžalovaný spolu se svým obhájcem čeká před soudní síní na předvolání k soudnímu jednání, zatímco státní zástupce zůstává v jednací síni spolu se soudem z důvodu své účasti na předchozím zasedání, což neposkytuje příliš silnou záruku rovnosti stran v trestním řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů, které jej shledaly vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 trestního zákona.
Ústavní soud předesílá, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími a příslušným spisovým materiálem, shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení a neporušily žádná stěžovatelova základní práva. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy dostatečně přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, resp. provedl důkazy sám, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů, zejména těchto rozhodnutí samotných, žádné relevantní pochybnosti.
V odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 To 453/2004, je ke shora vymezené podstatě případu mj. zejména uvedeno, že stěžovatel byl jednoznačně usvědčen výpověďmi svědků Y. a H., které byly verifikovány i důkazy listinnými, zejména výpisem z účtu mobilního telefonu svědka Y. a leteckým nákladovým listem ze dne 16. ledna 2001. Ačkoliv se v průběhu celého řízení nepodařilo získat písemnou objednávku předmětného zboží, na leteckém nákladovém listu ze dne 16. ledna 2001, č. 064/43013880, byla jako příjemce dováženého zboží uvedena firma I., jejímž byl stěžovatel jednatelem; stěžovatel sám v nákladovém listu figuruje jako osoba, která má být o zásilce uvědomněna a to včetně soukromé adresy a čísla mobilního telefonu. Podle mínění městského soudu je také nepochybné, že k tomu, aby si kdokoli objednal zboží v T. a zaplatil je, není zapotřebí jeho osobní účasti v T. I v případě prvního dovozu zboží, který stěžovatel ani nepopíral, šlo o zboží z T., které stěžovatel zaplatil a převzal a nebránila mu v tom žádná jazyková či vízová bariéra. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 obdobně vyplývá, že stěžovatel, přestože neměl svolení majitelů ochranných známek, případně jejich zástupců pro území ČR k dovozu textilních výrobků, označených shodnou či zaměnitelnou ochrannou známkou, si nechal pro společnost s.r.o. I., jejímž je jediným jednatelem, dovézt do ČR celkem 750 ks triček, označených značkou F., 400 ks triček, označených značkou F. a 850 ks triček, označených značkou T.H. Naplnil tedy ve všech zákonných znacích skutkovou podstatu trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu dle §150 odst. 1 trestního zákona, neboť dle §14 odst. 1 zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, bez souhlasu majitele ochranné známky nikdo nesmí užívat označení shodné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby, pro které je ochranná známka zapsána, přičemž z výčtu zakázaných činností vyplývá, že nikdo nesmí dovážet ani vyvážet výrobky se shora uvedeným shodným nebo zaměnitelným označením. Obžalovaný se o tom, že v zásilce jsou značková trička, musel podle soudu prvního stupně nejpozději dozvědět z telefonátu svědka Y., který ho o této skutečnosti informoval a poté se mu již stěžovatele - a to ani prostřednictvím SMS - nepodařilo zkontaktovat. Rovněž nelze podle mínění obvodního soudu přehlédnout, že dle vyjádření tohoto svědka se stěžovatel zajímal o to, zda byl ve věci sepsán protokol, což nepřímo potvrzuje i svědek H. Obhajoba obžalovaného byla tedy vyhodnocena jako nepravdivá a stěžovatel byl shledán vinným; odvolací soud poté, jak je z výše uvedeného zřejmé, dospěl k názoru, že soud prvního stupně provedl ve věci všechny potřebné důkazy a že je následně také správně zhodnotil.
S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní stížnost spočívá v zásadě pouhé polemice stěžovatele se zdůvodněnými právními závěry obecných soudů. Soudní řízení jako celek proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic podstatného vytknout. Stěžovatel v podstatě požaduje, aby Ústavní soud přehodnotil dokazování provedené obecnými soudy, což jeho úkolem - jak již bylo uvedeno výše - v zásadě není. V této souvislosti je na místě dodat, že podle obsahu spisu nelze v postupu soudů spatřovat ani jednání svévolné, ani extrémní rozpor mezi skutečným stavem věci a právním hodnocením, jež z něho obecné soudy vyvodily.
Pouze pro úplnost lze uvést k námitce stěžovatele - upozorňující na údajně zavedenou praxi trestního řízení prováděného prý soudy všech stupňů soudní soustavy, kdy obžalovaný spolu se svým obhájcem čeká před soudní síní na předvolání k soudnímu jednání, zatímco státní zástupce zůstává v jednací síni spolu se soudem z důvodu své účasti na předchozím zasedání - že tato námitka sama o sobě a bez dalšího k zrušení napadeného usnesení obecného soudu nevede. Je třeba zdůraznit, že vždy je zejména nutno hodnotit - ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému a konkrétnímu případu - zda a jak skutečně došlo k dotčení zásady rovnosti stran v trestním řízení, které by bylo natolik výrazné, že jím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele - převážně procesního charakteru - resp. přímo k důsledkům, vedoucím dokonce k jeho odsouzení. Takové poznatky Ústavní soud ve vztahu k danému případu na základě shora uvedených zjištění nemá. Obecně je však třeba podtrhnout, že pokud stěžovatelem namítaná praxe v trestním řízení - v jednotlivých případech - přetrvává, je nutné ji odsoudit, neboť taková praxe by byla s principy spravedlivého procesu zcela neslučitelná.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu