ECLI:CZ:US:2006:1.US.81.06
sp. zn. I. ÚS 81/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 13 Co 640/2005 a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 9. 2005, č. j. 16 C 9/2005-38, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníků řízení a Okresní správy sociálního zabezpečení v Karlových Varech jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 2. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stěžovatele Krajský soud v Plzni nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení občanského soudního řádu týkající se fikce doručení. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nemá právnické vzdělání, poučení uvedené v rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech tedy posuzoval tak, že se domníval, že odvolání lze podat ve lhůtě 15 dnů od doručení, tedy ode dne, kdy si zásilku vyzvedl na poště. Stěžovatel si vyzvedl zásilku dne 17. 8. 2005, měl tedy za to, že lhůta k podání odvolání končí dne 1. 9. 2005, odvolání podal dne 31. 8. 2005. Stěžovatel současně tvrdí, že výzva k vyzvednutí zásilky neodpovídala požadavkům ust. §50c odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahovala označení odesílatele, nebylo tedy zřejmé, že se jedná o písemnost podanou soudem a dále poučení o následcích, tedy o tom, že desátý den po uložení zásilky je pokládán za den doručení. Závěrem stěžovatel namítá, že taková výzva má pro účastníky řízení matoucí účinky, neboť pošta zásilku vydá i po dni doručení, den vydání tedy není dnem doručení. Dle stěžovatele je takový postup možný jen za situace, kdy bude adresát vyrozuměn o tom, že se jedná o soudní zásilku a že účinky doručení mohou nastat v jiný den, než si adresát zásilku vyzvedne.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Relevantní znění dotčených článků je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 16 C 9/2005, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 7. 2005, č. j. 16 C 9/2005-32, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí. Z doručenky založené ve spise na č. l. 33 vyplývá, že stěžovatel nebyl při doručování písemného vyhotovení rozsudku zastižen, proto byla zásilka dne 2. 8. 2005 u doručujícího orgánu uložena. Dle údajů uvedených na doručence byla stěžovateli předána výzva k vyzvednutí a připojené poučení soudu. Stěžovatel si zásilku vyzvednul dne 17. 8. 2005. Odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 7. 2005, č. j. 16 C 9/2005-32, podané k poštovní přepravě dne 31. 8. 2005, bylo usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 9. 2005, č. j. 16 C 9/2005-38, odmítnuto pro opožděnost, když soud dovodil, že lhůta pro podání odvolání uplynula stěžovateli dne 27. 8. 2005. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že mu nemůže jít k tíži, pokud provozovatel poštovních služeb nedoručoval zásilku způsobem, který předepisuje občanský soudní řád. Dle stěžovatele bylo v poučení provozovatele poštovních služeb uvedeno, že písemnost bude na poště uložena po dobu 15 dnů, tedy do dne 17. 8. 2005, kdy si také stěžovatel zásilku vyzvedl. Stěžovatel má tedy za to, že postup Okresního soudu v Karlových Varech, který měl zásilku za doručenou desátý den po jejím uložení, nemá oporu v zákoně. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 13 Co 640/2005-48, bylo napadené usnesení Okresního soudu v Karlových Varech potvrzeno.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu vyžádaného soudního spisu bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo, a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř, tedy podústavního práva, obecnými soudy, když má stěžovatel za to, že obecné soudy v jeho věci nesprávně aplikovaly ustanovení občanského soudního řádu upravující doručování písemností. Takto pojatá ústavní stížnost, v níž obsažené námitky se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými již v odvolacím řízení před Krajským soudem v Plzni, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecný soud aplikoval nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení podústavního práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Krajský soud v Plzni i Okresní soud v Karlových Varech, jejichž rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností napadl, aplikovaly na věc stěžovatele příslušná ustanovení občanského soudního řádu upravující doručování písemností, aniž by při této aplikaci vybočily z mezí ústavnosti. Dle §50c odst. 1 o. s. ř. platí, že byla-li písemnost uložena, zanechá se v místě doručování adresátu výzva, aby si písemnost vyzvedl; to neplatí, jestliže v místě doručování nebylo možné zanechat výzvu v adresátově domovní nebo jiné jím užívané schránce a ani na jiném vhodném místě. Podle odst. 3 téhož ustanovení nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno (§50d odst. 1) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné. Dle §46 odst. 6 o. s. ř. je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže fyzická osoba soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení; námitky v tomto směru však stěžovatel v řízení před obecnými soudy ani v ústavní stížnosti neuplatnil. Pokud tedy obecné soudy vzhledem ke skutečnosti, že doručovaný rozsudek byl uložen na poště dne 2. 8. 2005, na základě výše uvedených ustanovení o. s. ř. dospěly k závěru, že lhůta k podání odvolání počala stěžovateli běžet desátý den po uložení zásilky, tedy dne 13. 8. 2005 a uplynula dne 27. 8. 2005, a tedy že odvolání stěžovatele podané dne 31. 8. 2005 k poštovní přepravě je opožděné, Ústavní soud v tomto potupu obecných soudů žádné vady nezjistil. Naopak, obecné soudy při svém rozhodování postupovaly v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že z obsahu stěžovatelem ve věci podaných opravných prostředků a textu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovateli není zcela zřejmý rozdíl mezi lhůtou deseti dnů, po jejímž vypršení se považuje písemnost dle §50c odst. 4 o. s. ř. za doručenou, a lhůtou patnácti dní, po kterou je ve smyslu §50b odst. 3 o. s. ř. písemnost uložena v provozovně provozovatele poštovních služeb.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výzva k vyzvednutí zásilky neodpovídala požadavkům ust. §50c odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahovala označení odesílatele a poučení o tom, že desátý den po uložení zásilky je pokládán za den doručení, těmito námitkami se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť tyto námitky, poprvé uplatněné až v ústavní stížnosti, jsou s ohledem na zásadu subsidiarity řízení vyloučeny z přezkumu Ústavním soudem. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět dokazováni v tom smyslu, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro doručení rozsudku dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, takové posouzení náleží soudům obecným. Dle §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Ústavní soud se domnívá, že bylo na stěžovateli, aby nejpozději v souvislosti s podaným odvoláním ke Krajskému soudu v Plzni předložil soudu tvrzení a dostatečné důkazy o tom, že výzva k vyzvednutí písemnosti nesplňovala náležitosti uvedené v ustanovení §50c odst. 2 o. s. ř., aby krajský soud mohl tuto žalobní námitku stěžovatele přezkoumat. Protože se tak nestalo, není, jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud oprávněn se takovými, v řízení před obecnými soudy neuplatněnými, námitkami stěžovatele zabývat.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu