ECLI:CZ:US:2006:1.US.88.06
sp. zn. I. ÚS 88/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Stodolní 17, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2005, čj. 1 Co 48/2004 - 135, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2005, čj. 30 Cdo 2652/2005 - 165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2005, čj. 1 Co 48/2004 - 135, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2004, čj. 23 C 114/2003 - 98, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému JUDr. J. F. na zaplacení 4 160 000,-- Kč. Navrhl i zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, čj. 30 Cdo 2652/2005 - 165, kterým bylo jeho dovolání zamítnuto.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že postupem Vrchního soudu v Olomouci i Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení §243b odst. 2 OSŘ, věty za středníkem, k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a "k porušení odst. 4 Listiny základních práv a svobod".
Stěžovatel nesouhlasil se závěrem obecných soudů, podle kterého ztráta možnosti přezkumu rozsudku odvolacím soudem sama o sobě nepředstavuje zásah do osobnostních práv stěžovatele a jeho žaloba byla nedůvodná co do svého základu. Podle názoru stěžovatele je projevem osobní povahy, ve smyslu §11 ObčZ, i projev vůle stěžovatele, zda podat či nepodat odvolání proti rozsudku v trestní věci. Jakýkoliv zásah, který tento projev vůle stěžovatele učiní neúčinným, je přímým zásahem do projevu osobní povahy, tedy neoprávněným zásahem do osobnostního práva stěžovatele. Právě toto je základem jeho žaloby. Ztráta možnosti přezkumu rozhodnutí v trestním řízení, a tím i ztráta možnosti účinně se hájit a dosáhnout příznivějšího rozhodnutí, je již důsledkem neoprávněného zásahu do projevu vůle stěžovatele.
Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2004, čj. 23 C 114/2003 - 98, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému advokátovi, který jej obhajoval v trestním řízení, na zaplacení 4 160 000,-- Kč. Podle žaloby stěžovatele došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv tím, že žalovaný, který mu byl v trestním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 55/93, ustanoven zástupcem, nepodal včas odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a tím znemožnil, aby tento rozsudek byl přezkoumán odvolacím soudem. Krajský soud rozhodl, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele, způsobilému vyvolat újmu na jeho osobnostních právech ztrátou možnosti účinně se bránit v trestním řízení. S ohledem na okolnosti případu neshledal podmínky pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Vrchní soud v Olomouci rozsudek krajského soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku mj. uvedl, že ztráta možnosti přezkumu rozsudku krajského soudu odvolacím soudem sama o sobě zásah do osobnostních práv stěžovatele nepředstavuje. Chyba žalovaného, která neumožnila stěžovateli využít všech možností, které mu zákon zaručuje v trestním řízení, nebyla sama o sobě zásahem do osobnostních práv stěžovatele. Právo stěžovatele na spravedlivý proces v tomto případě představoval jeho veřejnoprávní nárok, aby stát zajistil, že v trestním řízení bude moci využít na svou obranu všech možností, které mu zákon přiznává, včetně práva na přezkum odvolacím soudem. Toto právo nebylo porušeno. Pokud je stěžovatel nevyužil tím, že včas nepodal odvolání, popřípadě tím, že spoléhal, že odvolání za něj podá jeho obhájce, pak jde již pouze o soukromoprávní vztah mezi těmito účastníky. Základ věci tedy nespočívá v porušení práva na spravedlivý proces ze strany státu, ale v porušení práv stěžovatele žalovaným advokátem v soukromoprávním vztahu mezi nimi, vadným výkonem právní pomoci při zastupování v trestním řízení. Pokud stěžovatel netvrdil ani nenabídl žádné důkazy o tom, že odvolací řízení by mohlo pro něj dopadnout příznivěji, pak nemůže být žaloba úspěšná. Chybí zde základní předpoklad, tj. příčinná souvislost mezi chybou žalovaného a dobou, kterou musí stěžovatel strávit ve vězení. Na rozdíl od krajského soudu dospěl odvolací soud k závěru, že chyba žalovaného sama o sobě bez dalšího není neoprávněným zásahem do osobnostních práv stěžovatele. Stěžovatel není omezován v osobnostní sféře v důsledku jednání žalovaného, ale v důsledku vlastního jednání, pro které byl shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody.
Dovolání stěžovatele bylo shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR zamítnuto. Nejvyšší soud ČR dovodil, že právní názor přijatý odvolacím soudem je správný. Práva a povinnosti stěžovatele a žalovaného se odvíjela výlučně od skutečnosti, že žalovaný byl v trestním řízení stěžovateli ustanoven obhájcem z důvodu nutné obhajoby. Pokud se žalovaný v této souvislosti dopustil pochybení, šlo o porušení jeho povinnosti obhájce vůči jím zastupovanému obviněnému stěžovateli, avšak nešlo bezprostředně o zásah proti jeho osobnostnímu právu. Z toho současně vyplývá opodstatněnost závěru odvolacího soudu, že toto pochybení žalovaného současně nepředstavovalo ani dotčení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jako práva působícího vůči státu - konkrétně vůči soudní moci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je polemika s právními závěry obecných soudů v řízení o ochranu osobnosti podle relevantních ustanovení občanského zákoníku. V ústavní stížnosti neuvedl nic jiného než to, co uváděl v řízení před obecnými soudy, zejména v odvolání a v dovolání. Tím staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instituce řízení před obecnými soudy, která mu nepatří (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Obecné soudy provedly všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily na základě ústavně konformního výkladu relevantních ustanovení občanského zákoníku. Věcně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a v jejich postupu a rozhodnutí nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení některého ze základních práv stěžovatele. Ústavní soud se zcela ztotožnil s právními závěry obecných soudů a nezjistil nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu