ECLI:CZ:US:2006:1.US.94.06
sp. zn. I. ÚS 94/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Janem Klárem, advokátem se sídlem Brno, Starobrněnská 19/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2005, čj. 28 Cdo 2220/2005 - 98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včasnou ústavní stížností navrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2005, čj. 28 Cdo 2220/2005 - 98, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 21 Co 368/2003, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 45 C 32/99. Označeným rozsudkem Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že má právo na restituci ke dvěma rodinným domům v Brně -Židenicích.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud ČR, jakož i obecné soudy prvního a druhého stupně, porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože neshledaly její naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ten je, podle právního názoru stěžovatelky, dán zájmem na obnovení vlastnického práva, na které stěžovatelce vznikl nárok, neboť je dědičkou původních vlastníků, tj. jejích vlastních prarodičů. O určení práva požádala proto, že tento nárok původních vlastníků byl zpochybňován ze strany orgánů státu a obce. Poté, na základě rozsudku o určení, chtěla podat žalobu na vydání věci.
Z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2003, čj. 45 C 32/99 - 54, bylo zjištěno, že tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že má právo na restituci ke dvěma rodinným domům v Brně - Židenicích. Soud prvního stupně zjistil, že na základě dekretu č. 5/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byli prarodiče stěžovatelky označeni jako osoby státně nespolehlivé a jejich majetek by proto dán pod národní správu. Konfiskace jejich majetku poté proběhla podle dekretu č. 108/1945 Sb. na základě správních rozhodnutí. Jednalo se o výměry č. 299390/46, č. 299391/46, č. 299423/46 a č. 299422/46. Tyto výměry nabyly právní moci dne 8. 3. 1947, byly tedy vydány před začátkem rozhodného období podle zákona č. 87/1990 Sb. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že stěžovatelka nepodala včas výzvu k vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1990 Sb., ani její žaloba u soudu nebyla podána ve lhůtě podle §5 odst. 4 uvedeného zákona.
Krajský soud v Brně, rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 21 Co 368/2003, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle názoru odvolacího soudu by stěžovatelka měla naléhavý právní zájem pouze tehdy, pokud nemohla žalovat přímo na plnění, tedy pokud by určovací žaloba měla své opodstatnění jako preventivní návrh ještě před porušením právního vztahu nebo práva, nebo pokud by se, bez požadovaného určení, její právní postavení stalo nejistým. Právo na restituci majetku, podle §5 zákona č. 87/1990 Sb., představuje možnost domáhat se vydání věci na základě tohoto ustanovení. Žaloba na určení práva na restituci majetku za těchto podmínek nemá preventivní povahu.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 10. 2005, čj. 28 Cdo 2220/2005 - 98, dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Provedl výklad příslušných ustanovení zákona č. 87/1990 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti s námitkami stěžovatelky, a učinil závěr, že není možno přisvědčit tvrzení stěžovatelky v dovolání, podle kterého odvolací soud řešil právní otázky v rozporu s hmotně-právními ustanoveními zákona č. 87/1990 Sb. Dovolací soud tedy neshledal žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání stěžovatelky podle §237 odst. 3 OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu ČR. V ústavní stížnosti uvedla stejné argumenty jako v řízení před obecnými soudy a prezentuje svou interpretaci celého případu. Tím staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecných soudů, která mu ovšem nenáleží, s ohledem k ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Právo na spravedlivé soudní řízení není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Stěžovatelka měla přístup k soudu zajištěn, mohla podávat důkazní návrhy. Ústavní stížnost je fakticky pouhým nesouhlasem s výsledkem celého řízení před obecnými soudy, což ovšem samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces nemůže založit.
Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, které z provedených důkazů a na základě jejich zhodnocení vyvodily právní závěry, které opřely o příslušná ustanovení zákona č. 87/1990 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ve svých rozhodnutích se soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky a přesvědčivě vyjádřily své právní závěry, na které lze odkázat. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. V řízení před soudy obou stupňů, i Nejvyššího soudu ČR, nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, zakotvených v čl. 90 Ústavy ČR a dále čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Ústavní soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatelky o porušení jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Předmětným ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, tedy již konstituované a existující, nikoliv pouze tvrzený nárok na ně.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu