ECLI:CZ:US:2006:1.US.95.06
sp. zn. I. ÚS 95/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Dokoupilem, advokátem v Příbrami II, Dlouhá 138, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 1101/2005 ze dne 26. 10. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 1101/2005 ze dne 26. 10. 2005, kterým byly zrušeny usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 17/2005 ze dne 31. 1. 2005 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 48/2004 ze dne 11. 11. 2004 a podle §265m odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 trestního zákona a byl podle §256a odst. 2 trestního zákona a §53 odst. 1 trestního zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 150.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl odsouzen podle §54 odst. 3 trestního zákona k náhradnímu trestu odnětí svobody na 6 měsíců. Dále mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti na 3 roky. Spolu se stěžovatelem byli odsouzeni pro pomoc k uvedenému trestnému činu i M. B. a J. D. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v podstatě v následujících skutečnostech:
Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud řádně nezabýval majetkovými poměry společnosti JERICHO Příbram, s.r.o., protože za objektivně zjištěné majetkové situace této společnosti (kdy majetek postačoval na úhradu všech dluhů) nemohlo dojít ke zmaření uspokojení ostatních věřitelů jednáním stěžovatele a ani se nemohlo jednat o jeho úmysl, protože si byl vědom toho, že majetek k uspokojení všech závazků postačuje. Tento argument uplatnil stěžovatel i v dovolání, avšak dovolací soud reagoval tak, že tyto námitky mají skutkovou podstatu, a proto k nim nepřihlížel. Nejvyšší soud se nezabýval otázkou, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě všech jeho splatných závazků s tím, že se nejedná o otázku právní. Podle názoru stěžovatele však tato otázka bezprostředně souvisí s právní otázkou zásadního významu, a to s otázkou možnosti subsumovat chování stěžovatele pod skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 1 T 48/2004 vedený u Okresního soudu v Příbrami. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl původně rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 6/2003 ze dne 18. 8. 2003 uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona a byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 150.000,- Kč, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok a uložen zákaz výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu na tři roky. Usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 382/2003 ze dne 12. 11. 2003 bylo jeho odvolání jako nedůvodné zamítnuto. K dovolání stěžovatele (a dalších obviněných) byla usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 242/2004 ze dne 10. 3. 2004 obě uvedená rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Příbrami k projednání v potřebném rozsahu a k novému rozhodnutí. Nejvyšší soud vytkl soudům obou stupňů, že nevěnovaly dostatečnou pozornost podstatě jednání obviněných a po zjištění skutkového stavu vyvodily nesprávný právní závěr. Podle jeho závazného právního názoru těžiště jednání obžalovaných spočívalo v tom, že na podkladě společné předchozí dohody stěžovatel za obchodní společnost JERICHO Příbram, s.r.o., jako dlužníka, který nebyl schopen plnit své závazky, zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že účelově převedl část svého majetku na dalšího obžalovaného D. jako na jednoho ze svých věřitelů, jehož pohledávka byla "splněna" započtením, čímž tento věřitel byl zjevně na úkor věřitelů ostatních zvýhodněn.
Následným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami č.j. 1 T 48/2004-1005 ze dne 11. 11. 2004 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1,3 trestního zákona byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 150.000,- Kč, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok a byl mu uložen zákaz výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti na tři roky. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Praze č.j. 9 To 17/2005-1040 ze dne 31. 1. 2005 zamítnuto.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatňoval obdobné námitky, jako jsou uvedeny v ústavní stížnosti. Dovolací soud dovolání částečně připustil, neboť dospěl k závěru, že soud I. stupně (a následně i odvolací soud) nesprávně právně posoudily skutek. Nesprávné právní posouzení skutku spočívalo v tom, že ačkoliv soud I. stupně správně použil v tzv. právní větě dikci ustanovení §256a odst. 1,2 trestního zákona, skutek stěžovatele ve výsledku vadně označil jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1,3 trestního zákona. Toto pochybení mělo zásadní vliv na vnímání kvality trestného činu (trestný čin kvalifikovaný podle §256 odst. 1,3 je zvlášť závažným trestným činem). Dále vytkl soudům obou stupňů pochybení ve stanovení výše škody. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky stanovené v §265m odst. 1 trestního řádu, Nejvyšší soud ČR sám ve věci rozhodl tak, že stěžovatel spáchal trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 trestního zákona a byl podle §256a odst. 2 trestního zákona a §53 odst. 1 trestního zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 150.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl v této lhůtě vykonán, byl stanoven podle §54 odst. 3 trestního zákona náhradní trest odnětí svobody na 6 měsíců. Dále byl stěžovateli podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti na 3 roky. Nejvyšší soud dovodil, že stav předlužení není podmínkou trestní odpovědnosti podle §256a trestního řádu a že stačí, jestliže dlužník není schopen (po delší dobu) plnit své splatné závazky. Taková situace prý nastala v souzené věci. Sama podstata stěžovatelových námitek - tj. že není předlužen - má prý ostatně povahu námitek toliko skutkových.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel vytýkal obecným soudům především to, že nevzaly v úvahu jeho celkové majetkové poměry, které byly takové, že jeho celkový majetek dostačoval k úhradě všech pohledávek. Nemohl se proto - podle svého názoru - dopustit trestného činu zvýhodňování věřitele. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel tuto námitku uplatnil i v dovolání. Nejvyšší soud, byť uvedl, že podstata těchto námitek má skutkovou povahu - což lze v tomto konkrétním případě akceptovat - a proto k nim nemůže přihlížet, přesto v obsáhlém a podrobném rozboru prohlásil, že stav předlužení podle §1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, není podmínkou trestní odpovědnosti podle §256a trestního zákona. Ústavní soud tento závěr dovolacího soudu považuje za odpovídající řádné aplikaci běžného práva ústavně konformním způsobem. Ze soudního spisu vyplývá, že se obecný soud řádně zabýval všemi aspekty žalovaného chování stěžovatele a náležitě rozebral a odůvodnil, z jakých důkazů dovozuje naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 a 2 trestního zákona. Tento postup nevybočil z hranic vymezených trestně právními předpisy a zjevně nebyl způsobilý právo stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se dovolává, porušit.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2006
František Duchoň
předseda senátu