ECLI:CZ:US:2006:1.US.99.06
sp. zn. I. ÚS 99/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Stanislavou Peškarovou, advokátkou, se sídlem J. M. Marků, Lanškroun, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 5 T 56/2002, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 10 To 45/2005, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2006 stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 5 T 56/2002, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 10 To 45/2005, kterými byl shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve spolupachatelství.
Stěžovatel tvrdí, že v proběhlém trestním řízení nebylo respektováno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel poukazuje na ustanovení §33 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), dle kterého obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky a má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Porušení citovaných ustanovení stěžovatel spatřuje v tom, že v přípravném řízení byl vyslýchán bez přítomnosti své obhájkyně.
Stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud rozsudky napadené ústavní stížností zrušil.
Ústavní stížnost není přípustná.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné prostředky. Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínek podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kdy je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. Podle právní úpravy obsažené v §265a a následujících zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), je proti rozhodnutí, které stěžovatel ústavní stížností napadl, přípustné dovolání, přičemž je zřejmé, že stěžovatelovy námitky spadají pod dovolací důvody uvedené v §265b trestního řádu, konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) (srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, 11 Tdo 1286/2003 in http://www.nsoud.cz/).
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2006
Ivana Janů, soudce zpravodaj