ECLI:CZ:US:2006:2.US.10.06
sp. zn. II. ÚS 10/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky JUDE TRADE, s.r.o., se sídlem v Brně, Černopolní 789/5, zastoupené Mgr. Bernardem Urbanem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, K. Světlé 84, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 13 Co 77/2004, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 12 C 157/98, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 15. 1. 2006, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 20. 1. 2006, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu.
Z obsahu ústavní stížnosti, připojeného spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 12 C 157/98, a listin bylo zjištěno, že v řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o určovací žalobě A. K., V. H., a Z. P., proti stěžovatelce. Žalobkyně se úspěšně domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi ve výroku specifikovaných nemovitostí. Soud současně zamítl návrh na vydání předběžného opatření v této věci a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvého stupně ve výrocích I a II, týkajících se určení vlastnictví, potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Toto rozhodnutí bylo právní zástupkyni stěžovatelky, JUDr. Vojtěšce Burešové, doručeno dne 16. 11. 2005. Stěžovatelka následně podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání (dne 20. 1. 2006 faxem, dne 19. 1. 2006 předáno k poštovní přepravě), jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Současně podala proti témuž rozhodnutí i ústavní stížnost (taktéž podána k poštovní přepravě dne 19. 1. 2006), již opírá o shodné argumenty jako dovolání.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů, závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, jak již Ústavní soud opakovaně konstatoval, že odmítnutí ústavní stížnosti v takové situaci, jaká byla nyní pospána, stěžovatele nepoškozuje, neboť by jejich dovolání neuspělo, mohou popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vše výše uvedené ovšem platí pochopitelně pro případ, že stěžovatelka při podání dovolání splnila předpoklady stanovené zákonem, tj. občanský soudním řádem. Ústavní soud by se případnou novou ústavní stížností mohl zabývat ve smyslu §72 odst. 4 pouze, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (a pochopitelně i v případech, kdy by se dovolací soud dovoláním zabývá meritorně). Tato možnost pochopitelně není dána v případech, kdy odvolatel nepostupuje v souladu s občanským soudním řádem a dovolání podá např. pozdně. Pro tento případ Ústavní soud dodává, že ani v takovém případě by ovšem nemohl o projednávané ústavní stížnosti rozhodnout, neboť by byla ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu podána opožděně. Jak bylo výše uvedeno, toto rozhodnutí bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatelky dne 16. 11. 2005 (viz doručenka na č. l. 331, a čestné prohlášení právní zástupkyně stěžovatelky na č. l. 333, resp. 335). Šedesátidenní lhůta pro její podání tedy uplynula dne 15. 1. 2006, který ovšem připadl na neděli. Posledním dnem pro podání ústavní stížnosti by pak byl 16. leden 2006. Stěžovatelka však podala ústavní stížnost k přepravě až dne 19. 1. 2006. Ani pokud by tedy stěžovatelka dovolání nepodala, resp. ho nepodala řádně, neměl by Ústavní soud možnost se jejím podáním zabývat.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
JUDr. PhDr. Stanislav Balík
soudce zpravodaj