ECLI:CZ:US:2006:2.US.101.06
sp. zn. II. ÚS 101/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. března 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. a M. Z., oba zastoupeni JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Horní Lipová 271, Lipová - lázně, proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 7. 2. 2006, č. j. KÚOK/31607/2005-10/10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje bylo podle §60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") zamítnuto jako nepřípustné odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí Odboru výstavby a životního prostředí Městského úřadu Zlaté Hory (dále jen "Stavební úřad MěÚ") ze dne 24. 6. 2005, č. j.: výst. 4576/2004-330, kterým byla povolena stavba Podnikové čerpací stanice PHM Mikulovice panu Ing. J. B.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že v rámci správního řízení s nimi nebylo jednáno jako s účastníky řízení, přestože dle jejich názoru byli rozhodnutím Stavebního úřadu MěÚ dotčeni na svých právech. Stěžovatelé jsou toho názoru, že rozhodnutími ve správním řízení byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť vůči nim byla státní moc uplatněna mimo zákonné meze. Stěžovatelé dále tvrdí, že postupem správních orgánů bylo porušeno i jejich základní právo garantované čl. 11 odst. 3 Listiny. Navrhují proto, aby Ústavní soud přijal nález, kterým vysloví, že stěžovatelé jsou účastníky řízení před Městským úřadem Zlaté Hory, odbor výstavby a životního prostředí, č.j.: výst. 4576/2004-330, přeneseným na Městský úřad v Jeseníku, stavební úřad, Masarykovo nám. č. 1/167, 790 27 Jeseník. Stěžovatelé také současně podali návrh na předběžné opatření, kterým by byla do rozhodnutí Ústavního soudu pozastavena vykonatelnost výše citovaného rozhodnutí Stavebního úřadu MěÚ.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatelé obrátili na Ústavní soud, aniž by se domáhali zrušení výše citovaných rozhodnutí správních orgánů procesním postupem před obecnými soudy, tj. podáním správní žaloby. Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu i správních soudů nižšího stupně, rozhodnutí podle §60 správního řádu je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., přičemž k podání žaloby je legitimován účastník, jehož odvolání (rozklad) správní orgán zamítl (srov. např. SJS 287/2004, SJS 747/2001, SJS 256/1998). Vzhledem k této skutečnosti nelze mít za to, že byly vyčerpány všechny opravné prostředky, které stěžovatelům zákon k ochraně jejich základních práva poskytuje. Při respektování principu subsidiarity ústavní stížnost proto Ústavnímu soudu nezbylo než podání stěžovatelů odmítnout.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, aniž by rozhodoval o návrhu stěžovatelů na předběžné opatření, ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj