ECLI:CZ:US:2006:2.US.103.06
sp. zn. II. ÚS 103/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. března 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze, Renoirova 624, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1379/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 67 To 181/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 2 T 193/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byly porušeny jeho základní práva a svobody garantované čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Výše citovaným rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a dále pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce u Policie ČR a v bezpečnostních službách na dobu tří let.
Stěžovatel podal proti citovanému rozsudku soudu I. stupně odvolání, o němž rozhodl soud II. stupně tak, že v celém rozsahu zrušil napadený prvostupňový rozsudek a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl sám, přičemž ve výroku rozhodnutí pozměnil tzv. skutkovou větu a výrok o vině i trestu ponechal beze změny.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto v záhlaví citovaným usnesením dovolacího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny došlo tím, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, provedené důkazy správně nehodnotily a nepřihlédly pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Stěžovatel dále argumentuje, že skutek, pro který byl odsouzen, postrádá oporu v provedeném dokazování, a to, co mu bylo kladeno za vinu, nebylo spolehlivě prokázáno, navíc odvolací soud nepřihlédl k vyjádření znalce, které jednoznačně svědčilo v jeho prospěch. Stěžovatel tvrdí, že odsuzující rozsudek odvolacího soudu stojí na vratkých základech a jeho vina nebyla jednoznačně prokázána. Poukazuje také na to, že obecné soudy nedbaly zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného". Proto navrhuje, aby Ústavní soud všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces tím, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, resp. že obecné soudy z provedených důkazů nevyvodily patřičné závěry, Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, pokud jsou v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele uvedené v jeho ústavní stížnosti se v podstatě shodují s námitkami, které byly uplatněny v řízení před odvolacím a dovolacím soudem a kterými se tyto soudy zabývaly. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přesvědčivé, odvolací soud v něm detailně vysvětlil, co kterým důkazem bylo zjištěno a jakou vypovídací hodnotu takový důkaz má a proč se soudy nepřiklonily k verzi tvrzené stěžovatelem. Odvolací soud provedl důkazy, které nebyly v hlavním líčení provedeny, případně znovu opakoval důkazy, které již provedeny byly, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud k výpovědi znalce Ing. Tyla přihlédl a tento důkaz vyhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a pečlivě poukázal na důvody odmítnutí dovolání dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a z tohoto odůvodnění také vyplývá, že dovolací soud zkoumal podané dovolání i s ohledem na možné rozšíření tzv. skutkové doktríny. Pokud dovolání stěžovatele odmítl, postupoval tak dle ustanovení trestního řádu, neboť uplatněný dovolací důvod nebyl zdůvodněn právně relevantními námitkami.
Ústavní soud dále uvádí, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně nezabývaly obecné soudy v průběhu řízení před nimi provedeném.
Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§2 odst. 6 tr. ř.), a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces. Z toho vyplývá, že takovým řádně proběhnuvším trestním řízením nemohlo být zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, č. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se nezabýval tvrzením stěžovatele stran porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
Jiří Nykodým
předseda senátu