ECLI:CZ:US:2006:2.US.126.06
sp. zn. II. ÚS 126/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. dubna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Františkem Ehrlichem, advokátem se sídlem Drnovec 20, 471 54 Cvikov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2005, č. j. 4 Afs 25/2004-45, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas napadl stěžovatel v záhlaví specifikované rozhodnutí obecného soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2003, č. j. 31 Ca 147/2002-21. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, které v předchozím řízení zamítlo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hořicích o zrušení registrace stěžovatele jako plátce daně z přidané hodnoty, a to k datu nabytí právní moci rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti výkladu příslušných ustanovení zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dni z přidané hodnoty"), který zaujali jak správci daně, tak obecné soudy, totiž, že zrušení registrace stěžovatele jako plátce daně z přidané hodnoty nelze provést zpětně, nýbrž až k okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení registrace.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, dne 1. 5. 1995 byl z úřední povinnosti zaregistrován jako plátce daně z přidané hodnoty, když bylo v průběhu daňové kontroly správcem daně zjištěno, že splnil podmínky registrace, tedy překročil obrat za 3 měsíce roku 1995 nad 750.000 Kč. Žádostí ze dne 29. 6. 1997 požádal stěžovatel o zrušení registrace a k této žádosti doložil splnění zákonných podmínek pro zrušení registrace, tedy že po uplynutí jednoho roku od data registrace nepřesáhl jeho obrat částku 750.000 Kč za tři po sobě jdoucí měsíce. Správce daně a obecné soudy však dospěli k výkladu, že registraci nelze zrušit zpětně, nýbrž až k datu nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení registrace.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nesmí být nikomu způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Dále bylo podle stěžovatele porušeno i ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích, a stejně tak byl porušen čl. 11 odst. 5 Listiny, který je konkretizací čl. 4 odst. 1 Listiny pro případ daňové povinnosti. Konečně má stěžovatel za to, že Nejvyšší správní soud neposkytl stěžovateli soudní ochranu tak, jak to vyplývá z čl. 36 Listiny.
Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil.
Z přiložených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že při daňové kontrole za rok 1995 bylo ze strany správce daně prokázáno, že stěžovatel splnil tehdy stanovené podmínky registrace plátce daně z přidané hodnoty, a nastala mu povinnost registrace ke dni 1. 5. 1995. Správce daně proto vydal rozhodnutí, kterým stěžovatele zaregistroval ke dni 1. 5. 1995. Podáním ze dne 29. 6. 1997 pak stěžovatel z důvodu odpadnutí podmínek registrace k dani z přidané hodnoty požádal o zrušení registrace zpětně, ke dni 30. 4. 1996. Dne 24. 10. 1997 správce daně tuto žádost zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které odvolací orgán rovněž dne 14. 4. 1998 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel nepodal - jak měl údajně v kasační stížnosti sám připustit (viz str. 4 napadeného rozsudku) - žalobu ve správním soudnictví a tato rozhodnutí tedy zůstala nepřezkoumána. Dne 16. 11. 2001 pak vydal správce daně po zjištění, že stěžovatel neplní povinnost podávat přiznání k dani z přidané hodnoty, rozhodnutí, kterým z úřední povinnosti zrušil registraci stěžovatele, a to ke dni nabytí právní moci. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, kterým požadoval zpětné zrušení registrace, což bylo odvolacím orgánem zamítnuto a toto zamítavé rozhodnutí se stalo předmětem přezkumu před Krajským soudem v Hradci Králové a Nejvyšším správním soudem.
II.
Po posouzení námitek a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a jejich konfrontaci s obsahem rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 31 Ca 147/2002, a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva, jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud proto neprovádí přezkum v rozsahu a z hledisek, jimiž se rozhodováním správních úřadů, v daném případě správci daně, zabývaly obecné soudy v řízení o žalobě, resp. kasační stížnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž, podle již ustálené judikatury Ústavního soudu, vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Z tohoto úhlu pohledu pak Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu i z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové se především podává, že obecné soudy při výkladu ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty rozlišily situaci, kdy je o zrušení registrace rozhodováno na základě podání daňového subjektu, a situaci, kdy je rozhodováno z úřední povinnosti. V daném případě stěžovatel sice již v roce 1997 podal žádost o zrušení registrace, která byla správci daně obou stupňů zamítnuta, jejich rozhodnutí však stěžovatel nenapadl žalobou ve správním soudnictví, a tudíž správnost postupu správce daně tehdy nebyla podrobena přezkumu a v současném řízení pak ani být podrobena nemohla, ačkoliv je evidentní, že argumenty stěžovatele směřují především proti tehdejšímu postupu a rozhodnutím správce daně.
Pokud pak Nejvyšší správní soud a před ním Krajský soud v Hradci Králové posuzovaly stěžovatelem napadené rozhodnutí vydané z úřední povinnosti, aplikovaly na účinnost tohoto rozhodnutí kogentní znění ust. §39 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, který výslovně stanoví, že účinnost zrušení registrace nastává dnem nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení registrace.
Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že Nejvyšší správní soud přijal extenzivní interpretaci zákona, kterou porušil stěžovatelem uváděná základní práva, neboť Nejvyšší správní soud toliko vyšel z kogentního znění zákona. V odůvodnění napadeného rozsudku pak rovněž uvedl, z jakých důvodů zákonodárce vázal zrušení registrace až na nabytí právní moci rozhodnutí.
Ústavní soud proto neshledal stěžovatelem tvrzené porušení základních práv, především práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 a násl. Listiny. Jak již vyplynulo shora, Nejvyšší správní soud se nedopustil interpretace, kterou by porušil stěžovatelova základní práva, z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, z jakých skutkových zjištění vycházel a k jakým právním závěrům přitom dospěl.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku stran porušení čl. 3 odst. 3 Listiny, stěžovatel ani nerozvedl, v čem spočívá újma, které se měl Nejvyšší správní soud na stěžovateli dopustit pro uplatňování jeho základních práv. Tuto námitku považuje Ústavní soud za zvláště nepřípadnou, pokud to byl sám stěžovatel, který proti předchozím rozhodnutím správce daně neuplatnil všechny prostředky ochrany svých práv. Stěží lze tedy tvrdit, že je mu nyní působena újma pro uplatňování základních práv, když tato práva uplatňoval zjevně nedůsledně. Tento postup stěžovatele pak již nelze zhojit v předmětných řízeních, o což se stěžovatel evidentně snažil. Pokud pak Nejvyšší správní soud rozhodl jinak, než je v zájmu stěžovatele, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení čl. 3 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud k tomu podotýká, že právní situací stěžovatele se již zabýval v usnesení ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 36/03, v němž přezkoumával rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a předchozí rozhodnutí správce daně týkající se vyměření daně z přidané hodnoty za období od 1. 7. 1996 do 31. 12. 1996. V tomto usnesení již Ústavní soud závěr o tom, že stěžovatel byl v tomto období plátcem daně z přidané hodnoty a výklad příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, z ústavních hledisek již jednou aproboval.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu