ECLI:CZ:US:2006:2.US.128.04
sp. zn. II. ÚS 128/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele P.H., zastoupeného advokátem JUDr. Mgr. P.H. Ph.D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 6. 2000, čj. 6 C 119/99-44, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2003, čj. 14 Co 566/2000-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 3. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele, aby odpůrce M., s.r.o. v likvidaci, byl povinen uhradit mu částku 35.994,80 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 26.645 Kč od 1. 5. 1996 do zaplacení a náklady řízení.
Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí porušily jeho základní práva a svobody vyplývající z čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) a z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 28, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podstatu ústavní stížnosti stěžovatele tvořil jeho nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ustanovení §106 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), konkrétně v jeho znění platném do 31. 12. 2000. Dle přesvědčení stěžovatele tak obecné soudy činily způsobem nesprávným a ústavně nekonformním. Pro podporu tohoto tvrzení předložil stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhlou argumentaci, z níž současně vyplynulo, v jakých souvislostech mělo dojít k porušení jeho základních práv a svobod uvedených výše.
Stěžovatel podal svůj návrh k Okresnímu soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") dne 25. 1. 1999. V něm se s odkazem na §106 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000 dožadoval po odpůrci M., s.r.o. v likvidaci (dále jen "vedlejší účastník"), zaplacení žalované částky. Při tomto stěžovatel vycházel ze skutečností, kdy obchodní společnost M., spol. s r.o., nesplnila svůj splatný závazek vůči stěžovateli v přiměřené době poté, co jím byla k tomuto písemně vyzvána, přičemž zároveň vedlejší účastník byl v době podání návrhu společníkem společnosti M., spol. s r.o., který dle příslušného výpisu z obchodního rejstříku doposud plně nesplatil svůj vklad do základního jmění společnosti M., spol. s r.o. Okresní soud ovšem ve svém rozsudku ze dne 12. 6. 2000 konstatoval, že je pro něj podle §154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku. V této době však již byl vklad vedlejšího účastníka do společnosti M., spol. s r.o., plně splacen a tato skutečnost byla zapsána taktéž v obchodním rejstříku Krajského soudu v Brně usnesením F 2211/99, C 4897/6 ze dne 1. 2. 1999. Okresní soud tak nemohl návrhu stěžovatele vyhovět, neboť bylo výpisem z obchodního rejstříku prokázáno, že vedlejší účastník svůj vklad do společnosti M., spol. s r.o., již plně splatil.
K odvolání stěžovatele proti napadanému rozsudku okresního soudu byl tento potvrzen Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") jeho rozsudkem ze dne 15. 5. 2003.
Tyto rozsudky označil stěžovatel za nesprávné a zasahující do jeho ústavních práv a svobod. Je nepochybné, že ručitelský závazek vedlejšího účastníka ve vztahu ke stěžovateli platně vznikl přímo ze zákona v souladu s ustanovením §106 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000, když stěžovatel dne 9. 11. 1998, po předchozím naplnění podmínek stanovených v §306 odst. 1 obchodního zákoníku, vyzval písemně vedlejšího účastníka ke splnění jeho ručitelského závazku. Tento závazek však, což stěžovatel několikráte zdůraznil, doposud nezanikl, neboť nenastala žádná právní skutečnost, se kterou by právní předpisy spojovaly zánik ručení vedlejšího účastníka za již dospělé závazky společnosti M., spol. s r.o. Z textu ustanovení §106 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000 nelze nikterak usuzovat, že by mezi účinky příslušného zápisu do obchodního rejstříku náležel zánik ručitelského vztahu vzniknuvšího právě na základě §106 obchodního zákoníku. Závěr obecných soudů, že od okamžiku provedení zápisu plného splacení vkladu vedlejšího účastníka do společnosti M., spol. s r.o., v obchodním rejstříku již vedlejší účastník za závazky této společnosti ve smyslu §106 obchodního zákoníku neručí, považoval stěžovatel za nesprávný a vzhledem k jeho rozporům s ústavním pořádkem České republiky za neudržitelný. Připuštěním tohoto by totiž došlo k porušení zásady ochrany práv nabytých v dobré víře, neboť by právní skutečnost, jež je zcela mimo dispozici věřitele, tedy zapsání úplného splacení vkladu společníka do obchodního rejstříku, působila zánik splatných závazků zákonného ručitele vůči věřiteli, které po právu vznikly a staly se splatnými přede dnem provedení takovéhoto zápisu. V tomto případě by se tak zřejmě jednalo o zcela neodůvodněný a neodůvodnitelný zásah do práv věřitelů nabytých v dobré víře, pro nějž neexistuje jakýkoliv právní podklad. Závěrům obecných soudů, resp. způsobu, jakým interpretovaly a aplikovaly ustanovení §106 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000, nelze přisvědčit ani z důvodu, že zápis do obchodního rejstříku jako obecně právně významná skutečnost nemůže podobně jako nově přijatý právní předpis v žádném případě působit nazpět, tj. mít retroaktivní právní účinky.
Pokud tedy stěžovatel jako věřitel vedlejšího účastníka podal na tohoto jako zákonného ručitele žalobu pro neuspokojení své splatné pohledávky z jeho strany, nemůže následné uskutečnění příslušného zápisu do obchodního rejstříku zpětně zhoršit právní postavení stěžovatele oproti tomu, které tu bylo v okamžiku podání žaloby.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 6 C 119/99. Z něj zjistil, že dne 9. 2. 1998 vynesl Okresní soud v Břeclavi rozsudek, čj. 6 C 994/96-21, kterým uložil obchodní společnosti M., spol. s r.o., aby zaplatila stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku částku 26.645 Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 5. 1996 do zaplacení a náklady řízení. Tato společnost tak ovšem neučinila a ani následný výkon rozhodnutí vedený okresním soudem pod sp. zn. E 461/98 nevedl byť jen k částečnému uspokojení pohledávky stěžovatele za společností M., spol. s r.o. Stěžovatel proto podal dne 25. 1. 1999 u okresního soudu návrh, v němž se dožadoval zaplacení žalované částky po vedlejším účastníkovi, který dle výpisu z obchodního rejstříku vedeného u Krajského obchodního soudu v Brně, byl společníkem společnosti M., spol. s r.o., s vkladem do základního jmění ve výši 12.880.000 Kč s tím, že na předmětný vklad bylo vedlejším účastníkem splaceno 7.880.000 Kč. Svůj návrh tedy stěžovatel odůvodnil existencí zákonného ručení vedlejšího účastníka jeho osobě s odkazem na §106 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000. Okresní soud však návrh stěžovatele svým rozsudkem ze dne 12. 6. 2000 zamítl, neboť považoval za prokázané, že k tomuto dni již vedlejší účastník svůj vklad do společnosti M., spol. s r.o., plně splatil.
Okresní soud měl při svém rozhodování o věci stěžovatele k dispozici usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 1. 2. 1999, z něhož vyplývalo, že dne 15. 10. 1998 bylo zahájeno před tímto soudem řízení, jež vyústilo v provedení zápisu do obchodního rejstříku o plném splacení vkladu vedlejším účastníkem do základního jmění společnosti M., spol. s r.o., a to ke dni 1. 2. 1999. Toto usnesení Krajského obchodního soudu v Brně nabylo právní moci dne 24. 2. 1999. Jelikož je pro rozsudek dle ustanovení §154 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodující stav doby jeho vyhlášení, byl tak okresní soud povinen rozhodnout zamítnutím návrhu stěžovatele. Proti rozsudku okresního soudu ze dne 12. 6. 2000 podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl krajský soud dne 15. 5. 2003 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel svým dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, ten však dovolání stěžovatele odmítl podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ovšem tato ústavní stížnost nesměřuje.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud v Břeclavi k výzvě Ústavního soudu uvedl, že neshledává důvod pro změnu svých stanovisek či pro jejich další zdůvodňování v rámci svého vyjádření, proto tedy plně odkázal na ústavní stížností napadaný rozsudek tohoto soudu. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatoval, že při projednávání věci stěžovatele postupoval podle platných právních předpisů a není si tak vědom, že by porušil jakákoliv práva stěžovatele zaručená mu Ústavou, Listinou či procesními předpisy. Jelikož odůvodnění napadaného rozsudku krajského soudu obsahuje všechny důvody, které vedly odvolací soud k vydání jeho rozhodnutí, odkázal taktéž krajský soud na obsah jím vydaného rozhodnutí. Nakonec pak krajský soud doplnil, že stěžovatel většinu svých námitek, které zahrnul do ústavní stížnosti, již předtím uplatnil v řízení před obecnými soudy. Vedlejší účastník M., s.r.o. v likvidaci, se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejdříve považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že v předmětné věci nenastal mezi účastníky řízení spor ohledně skutkových zjištění. Sporným se stal výhradně výklad ustanovení §106 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000 v tom směru, zda lze na jeho základě dovozovat, že zapsáním plného splacení vkladu společníka společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku zaniká jeho zákonné ručení za závazky společnosti. Obecné soudy včetně soudu dovolacího vyložily toto zákonné ustanovení ve prospěch vedlejšího účastníka. V návaznosti na ustálenou judikaturu je však povinností Ústavního soudu v reakci na námitky stěžovatele zvažovat nikoliv to, zda a do jaké míry je výklad provedený obecnými soudy pro jednotlivé účastníky sporu "optimální", nýbrž posoudit pouze případný exces takové interpretace, která již vybočuje z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny, a z tohoto důvodu by ji bylo možno kvalifikovat jako svévolnou interpretaci práva (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, str. 383).
Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá dle názoru Ústavního soudu v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17).
Stěžovatel vytýká obecným soudům nesprávnou interpretaci zákonných předpisů. Tvrdí, že jimi provedený výklad hmotně právních ustanovení, jmenovitě §106 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000, je nesprávný, nesystematický, nerespektujíce související ustanovení českého právního řádu a neslučitelný s platným ústavním pořádkem ČR. V obecné rovině k tomuto Ústavní soud podává, že dle jeho zjištění postupovaly obecné soudy ve věci stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a taktéž ustanoveními, která upravují základní zásady civilního procesu a respektovaly záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Při vyslovení právního názoru, který stěžovatel napadá touto ústavní stížností, se všechny orgány ve věci rozhodující, tedy okresní soud, krajský soud a Nejvyšší soud ČR, jednoznačně shodly na výkladu aplikovaných ustanovení obchodního zákoníku a tento právní názor řádně zdůvodnily. Ústavní soud má za to, že obecné soudy provedly výklad relevantních ustanovení obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000, který byť se může jevit stěžovateli jako extenzivní, není natolik extrémní, aby odůvodňoval zásah Ústavního soudu v podobě zrušujícího rozhodnutí. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, jak již bylo v předchozím uvedeno, nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení obchodního zákoníku, ale směřují proti interpretaci a následné aplikaci předpisů hmotného práva, jak je provedly obecné soudy. Po přezkoumání důvodnosti stěžovatelem uplatněných námitek konstatuje Ústavní soud následující. Jak plyne z odůvodnění obou ústavní stížností napadaných rozhodnutí, interpretací a aplikací §106 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000, a stejně tak námitkami stěžovatele k těmto, se obecné soudy zabývaly.
Tyto soudy učinily předmětem svého zkoumání výklad §106 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000 v souvislosti s problematikou zániku zákonného ručení společníka za závazky společnosti s ručením omezeným. S přihlédnutím k §154 odst. 1 občanského soudního řádu dospěly obecné soudy k závěru, že je-li v okamžiku rozhodování o uplatněném nároku z titulu ručení společníka společnosti s ručením omezeným již zapsáno do obchodního rejstříku splacení jeho vkladu v plné výši, nemůže soud uplatněný nárok přiznat. Tento závěr obecných soudů učiněný ve věci stěžovatele považuje Ústavní soud za logicky a právně konzistentní, navíc výklad §106 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000, který provedly obecné soudy, je výkladem standardním. Zde je možné odkázat například na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 323/98 (dosud nepublikováno), jež stanoví: "Ručení společníků je tedy omezené, a to výší nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku. Jakmile je do obchodního rejstříku pravdivě zapsáno, že společník splatil celý svůj vklad, nebo jeho část, přestává společník ručit za závazky společnosti v rozsahu, v jakém bylo zapsáno splacení vkladu. Z tohoto pohledu je zápis o splacení vkladu nebo jeho části do obchodního rejstříku zčásti konstitutivní, nikoli pouze deklaratorní, jak uvádí stěžovatelka". Obdobné stanovisko Ústavního soudu je možné nalézt taktéž v jeho usnesení ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 47/01 (dosud nepublikováno). Dále pak v případě obdobném věci stěžovatele Ústavní soud označil tam uvedený výklad §106 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000, který koresponduje s výkladem učiněným obecnými soudy v projednávané věci, za konformní s ústavními předpisy a žádným způsobem nenarušující některé ze základních práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 339/98, dosud nepublikováno). Ústavní soud nakonec pro úplnost dodává, že z obsahu spisu, sp. zn. 6 C 119/99, nevyplynulo, že by postup obecných soudů ve věci stěžovatele při interpretaci práva, či v jiné souvislosti v průběhu projednávání věci, obsahoval jakýkoliv prvek svévole. Za těchto okolností je proto nutno akceptovat napadená rozhodnutí obecných soudů, jejichž argumenty nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Ústavní stížnost je proto pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by posuzovanou věc posunovalo do roviny ústavněprávní.
Součást napadaných rozsudků obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Napadaný rozsudek krajského soudu obsahoval dále výrok o nepřípustnosti dovolání proti tomuto rozsudku. Jelikož k těmto výrokům stěžovatel ničeho nenamítal a současně Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedeného nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele obsaženému v jeho ústavní stížnosti, že by ze strany obecných soudů ve vztahu k jeho osobě bylo porušeno jakékoliv z ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 28, čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu