ECLI:CZ:US:2006:2.US.129.06
sp. zn. II. ÚS 129/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Ivany Janů o ústavní stížnosti 1) J. D., 2) O. D., zastoupených JUDr. Jaroslavou Mastnou, advokátkou se sídlem Praha 8, Modřínova 1478/34, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2005, č. j. 64 Co 470/2005-200, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 8. 2005, č. j. 14 C 39/98-176, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 3. 2006 a i v ostatním splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jimiž bylo rozhodováno o jejich žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání. Tvrdí, že nevyhověním této žádosti bylo zasaženo do jejich ústavních práv, zejména do práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy.
Stěžovatelé rekapitulují průběh napadeného řízení a poukazují na jiná soudní řízení, v nichž byla nařízena exekuce na jejich majetek, s nímž nemohou z tohoto důvodu disponovat. Poukazují na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména soudu odvolacího, v nichž se dle nich objevuje řada argumentů zcela neodpovídajících skutečnosti a aktuální situaci. Odvolací soud popisuje majetkové transakce starší 5-ti let, současně však není zřejmé, jak došel k závěru, že by stěžovatelé mohli tak vysokou částkou, odpovídající soudnímu poplatku, disponovat. Jím uváděné údaje neodpovídají skutečnosti, neboť stěžovatelé již nejsou vlastníky spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/2 čerpací stanice, když toto podílové spoluvlastnictví bylo již v době rozhodování odvolacího soudu zrušeno a vypořádáno za náhradu. Stěžovatelé sice mají z tohoto titulu vysokou pohledávku, ta jim však nebyla reálně uhrazena. Rovněž z nájmu této čerpací stanice nemají žádný příjem, neboť toto nájemné je placeno do soudní úschovy. Mají rovněž za to, že odvolacímu soudu nepříslušelo zkoumat "lehkomyslnost nebo účelovost" transakcí, v jejichž důsledku se v časově velmi vzdálené době zmenšoval jejich majetek. Za zcela nepravdivé označují tvrzení odvolacího soudu, že existence uvedené nařízené exekuce nebyla prokázána, neboť stěžovatelé ji v odvolání podrobně popsali, včetně uvedení exekučních titulů a spisové značky exekučního řízení. Namítají, že se soud nevypořádal s námitkou generálního inhibitoria, když považoval zaplacení soudního poplatku za odvolání za jednání v režimu ustanovení §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen "exekuční řád"), a činí vlastní výklad tohoto ustanovení.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 14 C 39/98, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 6 uložil rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, č. j. 14 C 39/98-176, stěžovatelům povinnost zaplatit žalobcům - manželům J. a A. K. (dále též "vedlejší účastníci") částku 15.452.747,-Kč s přísl., představující jejich podíl na hrubém zisku z provozování čerpací stanice pohonných hmot v Hostivicích za období od 1. 1. 1995 do 31. 12. 1998. Rozhodl též o nákladech řízení.
Stěžovatelé se proti uvedenému rozsudku odvolali a současně požádali o osvobození od soudních poplatků a záloh s tím, že nemají prostředky na zaplacení poplatku z odvolání, neboť jejich jediným příjmem je důchod, mají pouze rodinný dům a auto, bez kterého se 1. stěžovatel pro sníženou pohyblivost nemůže obejít.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 19. 8. 2005, sp. zn. 14 C 39/98, stěžovatelům osvobození od soudního poplatku za odvolání nepřiznal. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vyšší věk stěžovatelů a invalidita 1. stěžovatele samy o sobě neodůvodňují, aby bylo žádosti vyhověno. Poukázal na obsah spisu, z něhož vyplývá, že 1. stěžovatel dlouhodobě podnikal, kdy majetkové spory s vedlejšími účastníky jsou produktem společné podnikatelské činnosti. Odůvodněnost osvobození od soudního poplatku dle něj nezakládá ani fakt, že stěžovatelé vlastní rodinný dům v Praze a automobil, neboť již vzhledem k lokalitě domu lze předpokládat jeho několikamilionovou hodnotu. Přihlédl i k tomu, že stěžovatelé nereagovali na výzvu soudu k osvědčení svých majetkových poměrů. Neshledal, že by poměry stěžovatelů odůvodňovaly kladné rozhodnutí jejich žádosti.
O odvolání stěžovatelů proti uvedenému usnesení rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 64 Co 470/2005, potvrdil. Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, neboť stěžovatelé ani v odvolacím řízení nepředložili prohlášení o svých osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Provedl podrobný výčet jejich majetku, který byl zjištěn v průběhu řízení, a dospěl k závěru, že stěžovatelé od roku 1994 do současné doby disponovali s majetkem v řádu desítek milionů korun. Jejich současná tvrzení o jejich majetkových poměrech proto shledal za nevěrohodná. Uvedl, že skutečnost, že se majetku postupně zbavovali, nelze při posuzování jejich současných poměrů z hlediska přiznání osvobození od soudních poplatků hodnotit v jejich prospěch. Ani nařízené exekuce nebrání dle názoru soudu tomu, aby vyměřený soudní poplatek zaplatili.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6. Městský soud poukázal na to, že jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, podle níž soud při rozhodování o přiznání osvobození od poplatků přihlíží k celkovým poměrům žadatele. Tyto poměry u stěžovatelů rozhodně neodůvodňovaly kladné rozhodnutí. Vyslovil názor, že jeho rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu. Se všemi odvolacími námitkami se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval a vypořádal se s nimi. Stěžovatelé tak toliko polemizují s jeho právním závěrem. Z uvedených důvodů navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na odůvodnění svého usnesení, k němuž nemá, co by dodal.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s posouzením podmínek pro přiznání osvobození od soudního poplatku, zejména posouzením jejich poměrů ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř., v důsledku čehož je jim údajně bráněno v přístupu k soudu. Opakují přitom argumentaci, kterou již uplatnili v řízení před odvolacím soudem.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, dle níž postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samotnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Především je třeba konstatovat, že článek 36 odst. 1 Listiny, na který stěžovatelé ve své ústavní stížnosti poukazují, ani jiná ustanovení Listiny právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. K zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny by však za určitých okolností neosvobozením od soudních poplatků dojít mohlo, neboť toto právo zaručuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. "Právo na soud" není ovšem absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Pokud stát přístup k soudu podmínil stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích, tj. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu. Protože právo na přístup k soudu, jak vyplývá z citace čl. 36 odst. 1, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku, zákon současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku při uplatňování práva v civilním procesu prominout.
Podle ustanovení §138 odst. 1 věta prvá o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z dikce uvedeného ustanovení (srov. obrat "může přiznat") lze ovšem dovodit, že je obecnému soudu ponechán prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, není tedy otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, nález č. 28, str. 275.).
Ústavní soud může toliko přezkoumat, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. V posuzované věci ovšem žádné takové pochybení neshledal. Soudy obou stupňů se v souladu s ustanovením §138 odst. 1 o.s.ř. žádostí stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků zabývaly, zkoumaly jejich poměry a na základě svých zjištění dospěly k závěru, že podmínky pro přiznání osvobození stěžovatelé nesplňují. Svůj postup také řádně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Odvolací soud se nadto zabýval všemi odvolacími námitkami, které stěžovatelé uplatňují i v ústavní stížnosti (včetně tvrzení, že vydáním exekučních příkazů je jim zakázáno fakticky se svým majetkem disponovat, což má za následek nemožnost zaplatit soudní poplatek) a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal. Soudy tak dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Ani jejich procesnímu postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Za situace, kdy stěžovatelé ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků přiznaly jako svůj jediný pravidelný příjem starobní důchod v neuvedené výši, a jako jediný majetek rodinný dům a osobní automobil (bez jejich další konkretizace), bylo zcela namístě, že soud prvního stupně, jenž byl s jejich skutečnými majetkovými poměry obeznámen z okolností, které v průběhu řízení vyšly najevo, a shledal tvrzení o jejich majetkových poměrech za nevěrohodné a nedostačující, stěžovatele žádal, aby předložili prohlášení o svých osobních, výdělkových a majetkových poměrech, podložené důkazy, prokazujícími jejich tvrzení. Stěžovatelé však jeho výzvě nevyhověli, a neučinili tak ani v odvolacím řízení. Za tohoto stavu tak soudy při posuzování celkových poměrů stěžovatelů zcela oprávněně vyšly ze skutečností vyplývajících z obsahu spisového materiálu. Závěr odvolacího soudu, že stěžovatelé v období od podání žaloby do současnosti disponovali s majetkem v hodnotě desítek milionů korun, odpovídá skutkovým zjištěním učiněným v předmětném řízení. Sami stěžovatelé v odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření, tedy v době, kdy darovacími smlouvami již převedli na svého vnuka majetek v hodnotě přes 20 milionů korun, výslovně uvedli, že vlastní další nemovitosti, jejichž hodnota vícenásobně převyšuje hodnotu v té době uplatněného nároku (tj. 12 milionů korun). Nemohou proto nyní úspěšně argumentovat tím, že závěry odvolacího soudu neodpovídají skutečnosti a nejsou aktuální. Okolnost, že se stěžovatelé svého majetku v průběhu řízení částečně, ať již lehkovážně či účelově zbavovali, je nutno při posuzování jejich celkových poměrů hodnotit k jejich tíži. Jak již Ústavní soud zmínil ve svých úvodních tezích, účelem osvobození od soudních poplatků je, aby účastníku řízení nebyl pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněn přístup k soudu. Tento institut však nemůže napomáhat solventním účastníkům, kteří se v době, kdy jim bylo již známo, že je proti nim vedeno soudní řízení, začali dobrovolně zbavovat svého majetku, k tomu, aby se vyhýbali splnění své poplatkové povinnosti. Okolnost, že stěžovatelé se dostali do své aktuální situace, kdy je proti nim vedena řada exekucí, vlastním přičiněním, je třeba při rozhodování o jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků také brát v úvahu.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by soudy v projednávaném případě porušily právo stěžovatelů na spravedlivé řízení. Toto právo nelze pojímat jako právo na úspěch ve věci. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečnosti Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu