ECLI:CZ:US:2006:2.US.13.06
sp. zn. II. ÚS 13/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č.j. Nco 229/2005-72, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 1. 2006 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož součástí je i právo, aby věc byla projednána nezávislým a nestranným soudem.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí bylo zjištěno, že v řízení, vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 132/2002, v němž se stěžovatel domáhá určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči rozhodující soudkyni Mgr. Janě Havlové, a poté i vůči soudcům Krajského soudu v Ústí nad Labem, kteří jsou dle rozvrhu práce povoláni o vyloučení jmenované soudkyně Okresního soudu v Děčíně rozhodovat. Důvod podjatosti spatřoval ve "skutečnostech jednoznačně vyplývajících z Analýzy mediální prezentace kauzy K.", především z jejich východiskových zdrojů. Vrchní soud v Praze rozhodl o této námitce usnesením ze dne 2. 11. 2005, č.j. Nco 229/2005-72, tak, že "soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Miroslav Formánek, JUDr. Jana Nováková a JUDr. Pavel Vrcha nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod spisovou značkou 19 C 132/2002 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod spisovou značkou 8 Nc 186/2005". Dospěl k závěru, že zákonné důvody pro vyloučení jmenovaných soudců krajského soudu z projednávání a rozhodnutí věci nejsou dány.
Stěžovatel napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze projednávanou ústavní stížností. Odkazuje v ní na důvody, jimiž argumentoval při uplatnění námitky podjatosti uvedených soudců, a vyslovuje přesvědčení, že pochybnosti o nestrannosti soudců lze opřít o nesporně existující politický a společenský tlak na určitý způsob rozhodování jeho sporů. Dle něj je nutno uplatnit tzv. teorii zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. V této souvislosti poukazuje na závěry Ústavního soudu učiněné v nálezech, sp. zn. II. ÚS 105/01 a I. ÚS 167/94 (konkrétně na nutnost objektivní úvahy, zda lze mít s ohledem na okolnosti případu za to, že by soudce mohl být podjatý, a na názor, že pro vyloučení soudce postačí, že lze mít pochybnosti o jeho podjatosti) a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Celcourt v. Belgie, v němž Soud konstatoval, že vyloučený je soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně pochybovat o jeho nepodjatosti.
Stěžovatel se domnívá, že jednání soudců a politiků, kterých si povšimla i média, postačí k založení důvodných pochybností o nestrannosti soudců. Dle jeho názoru politické špičky vytvářejí a podporují negativní vztah společnosti ke stěžovatelově osobě, k osobě jeho právního zástupce a také k osobám soudců, kteří jeho žalobě vyhověli. Politické špičky se bez bližší znalosti problematiky nezdráhají prohlašovat, že stěžovatel a jeho otec jsou německé národnosti, že konfiskace byla v jejich případě zcela po právu, že se stěžovatel snaží ve své ziskuchtivosti obejít tzv. Benešovy dekrety, a že každý normální člověk musí vědět, že jeho žaloby nejsou důvodné. Představitelé moci výkonné a zákonodárné se dle stěžovatele krátce po vynesení rozsudků, vydaných v jeho prospěch, sešli a hledali cesty, jak zařídit, aby se taková rozhodnutí neopakovala, s tím, že pokud některý ze soudců žalobě vyhoví, ponese odpovědnost za to, že stát musí dotčený majetek vydat. Výsledky jsou dle stěžovatele známé, od sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, přes tzv. Lex Kinský (zákon č. 120/2004 Sb.), až ke změně nahlížení základních důsledků restitučního zákonodárství Ústavním soudem na základě stanoviska pléna ze dne 1. 11. 2005. Stěžovatel se domnívá, že vliv politiků na obecné soudy i Ústavní soud je zcela markantní, obzvláště pokud stejní politici, kteří proklamovali zcela zřejmou nedůvodnost jeho žalob, vyžadují od všech soudců projednávajících jeho spory podrobné zprávy o stavu věcí a způsobu rozhodování.
Stěžovatel současně vznáší námitku podjatosti JUDr. Pavla Rychetského, s jehož působením ve vládě je námitka podjatosti soudců úzce spjata. Z uvedeného důvodu jej jako soudce odmítá.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel založil svou ústavní stížnost na předpokladu, že k vyloučení soudce z projednávání věci postačí, vzniknou-li pochybnosti o jeho nepodjatosti. Tyto pochybnosti přitom dovozuje z vlivu, jaký politické špičky, zastávající funkce převážně v legislativě a exekutivě, uplatňují na projednávání jeho kauz, případně jaký negativní obraz o stěžovatelovi a jeho žalobách ve společnosti vytvářejí.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci nemusí být založeno jen na skutečně prokázané podjatosti, ale stačí, lze-li mít pochybnosti o jeho podjatosti. Na tomto východisku spočívá dosavadní judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, na niž stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje. Ústavní soud ovšem v minulosti také konstatoval, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti soudce může být sice podnětem k jejímu zkoumání, ale rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. Při rozhodování o podjatosti soudce tedy nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 371/04, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 34, str. 255).
Tvrzené aktivity některých politiků, na něž stěžovatel poukazuje a z nichž vyvozuje pochybnosti o nepodjatosti rozhodujících soudců, ať již by měly podobu verbálních projevů sdělovaných médiím nebo by se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry ve vztahu ke stěžovatelovým žalobám, či by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do řízení před obecnými soudy, nemohou dle přesvědčení Ústavního soudu samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétním řízení. Případný politický tlak spočívající ve veřejných projevech politiků, jakkoli je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců.
Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tento tvrzený tlak politiků měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k jeho věci nebo účastníkovi řízení, musel by své tvrzení doložit právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost zpochybňuje. Jinak řečeno, musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy tohoto politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci. Existenci takového užšího vztahu ovšem stěžovatel v souvislosti s podanou námitkou neprokazoval a dokonce ani netvrdil. Své námitky uplatnil pouze v rovině obecné. Pokud by vrchní soud připustil stěžovatelovy argumenty paušálního charakteru, pak by se ve všech soudních případech stěžovatele dovozovala důvodná pochybnost o nestrannosti příslušných soudců automaticky, což by ovšem neodpovídalo požadavku podložit vyloučení soudce konkrétními skutečnostmi, které naopak v sobě zahrnují nezbytnost reflexe individuálnosti a specifiky každého případu.
Ústavní soud znovu připomíná, že důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti musí být založeny na skutečnostech, které objektivitě soudcovského rozhodování protiřečí, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu otřásají ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování (srov. IV. ÚS 101/2000). Stěžovatel ovšem vychází pouze ze svých subjektivních pochybností obecné povahy, navíc spekulativního rázu, aniž by z jeho námitek bylo možno dovodit reálně existující okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudci krajského soudu disponovali určitým, nikoli nezaujatým vztahem k věci či účastníkům řízení, příp. jejich zástupcům. Jako absurdní se pak jeví požadavek stěžovatele, že příslušní soudci měli prokázat, že se od vlivu politiků distancují, a že při svém rozhodování nebudou tímto tlakem ovlivněni.
Ústavní soud tak shledal interpretaci a aplikaci ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. ze strany Vrchního soudu v Praze ústavně konformní, stejně jako jeho závěr o tom, že nejsou dány zákonné důvody pro vyloučení jmenovaných soudců z projednávání a rozhodnutí stěžovatelovy věci.
Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud se nezabýval stěžovatelem vznesenou námitkou podjatosti předsedy Ústavního soudu, neboť JUDr. Pavel Rychetský se na rozhodování dané věci nepodílí. Nevyžadoval ani předložení originálu plné moci k zastupování v řízení před Ústavním soudem, neboť o obsahu připojené kopie plné moci neměl žádných pochybností, s ohledem na to, že v jiných případech téhož stěžovatele a právního zástupce byly založeny originální plné moci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu