ECLI:CZ:US:2006:2.US.141.06
sp. zn. II. ÚS 141/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Františka Duchoně a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. A. S., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem Advokátní kanceláře Kačmařík & Korta, se sídlem Poštovní 2, Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 8 Tdo 1556/2005, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 3 To 794/2004, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. května 2004, sp. zn. 3 T 9/2003, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě, a 3) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a 3) Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 10. března 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. května 2004, sp. zn. 3 T 9/2003, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákona, a byl mu uložen trest odnětí svobody na dvacet čtyři měsíce podmíněně odložený na zkušební dobu čtyřicet osm měsíců, a peněžitý trest ve výměře 100.000 Kč, splatný ve splátkách po 8.000 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek s náhradním trestem odnětí svobody na sto dní, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 3 To 794/2004, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli v celém rozsahu zrušen, a jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákona, a byl mu uložen trest odnětí svobody na čtrnáct měsíců podmíněně, odložený na zkušební dobu dvou roků, a kterým byl zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v jejím bodě 2), kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákona, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 8 Tdo 1556/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že obecné soudy všech stupňů svými rozhodnutími porušily jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, alinea prima, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti konkrétně namítá, že skutečnost, že měl být prostředníkem ve fiktivních obchodech mezi obchodními společnostmi Multifin, s. r. o., a Straton, s. r. o., (resp. dalšími) nemá žádnou oporu v provedených důkazech. Ani z výpovědi spoluobviněného Z. H. nevyplývá, že by byl přítomen jakémukoliv takovému jeho jednání. Vyplývá z ní pouze to, že měl předat 132.000 Kč (resp. 100.000 Kč) oproti pokladnímu dokladu, aniž by znal jejich účel. Jeho výpověď označuje za lživou, neboť není podporována žádným dalším důkazem. Pokud jej odvolací soud s ohledem na tuto důkazní nouzi zprostil obžaloby v jejím bodě 2) měl jej správně zprostit v celém rozsahu. Kromě uvedeného pochybení tak obecné soudy v rozporu s právním názorem obsaženým v nálezu, sp. zn. I. ÚS 429/03, (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 31. N. 141. str. 257) neaplikovaly princip in dubio pro reo.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 3 T 9/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán od 30. května 2001 pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákona, kterého se měl dopustit společně s Ing. M. B. a Z. H. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. května 2004, č. j. 3 T 9/2003-691, byl stěžovatel uznán vinným pod body 1), 2) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákona, ve znění zákona č. 290/1993 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet čtyři měsíce podmíněně, odloženého na zkušební dobu čtyřicet osm měsíců, a k peněžitému trestu ve výměře 100.000 Kč splatného ve splátkách po 8.000 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek s náhradním trestem odnětí svobody na sto dní. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 3 To 794/2004-756, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli v celém rozsahu zrušen. Zároveň bylo znovu rozhodnuto tak, že byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákona ve znění zákona č. 290/1993 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců podmíněně, odloženého na zkušební dobu dvou roků. Tímtéž rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v jejím bodě 2), kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 2 písm. a) a c) trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal. Stěžovatel měl ve snaze zajistit obchodní společnosti Multifin, s. r. o., vyšší zisk, po dohodě s Ing. M. B. v jeho jménu navázat kontakt se zástupci obchodních společností Straton, spol. s r. o., a ORB, spol. s r. o., kteří následně vystavili obchodní společnosti Multifin, spol. s r. o., fiktivní faktury za činnost a služby, jež nikdy nebyly provedeny, a umožnili tak, aby obviněný Ing. M. B. uplatnil za zdaňovací období měsíců srpen, září a prosinec 1996 odpočet daně z přidané hodnoty, přičemž do daňového přiznání zahrnul i zdanitelná plnění, která měla být obchodní společnosti Multifin, spol. s r. o., uskutečněna na základě tří faktur a fiktivní zdanitelná plnění byla zahrnuta jako náklady na udržení a dosažení příjmů do přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 1996, přičemž takto došlo k neoprávněnému čerpání odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 395.683,90 Kč, a ke zkrácení daně z příjmu právnických osob ve výši 701.439,57 Kč. Fiktivní faktury vyhotovoval obviněný Ing. M. B. v součinnosti se Z. H., který je spolu s částkou odpovídající výši daně z přidané hodnoty převážel stěžovateli, který je předával zástupcům obchodní společnosti Straton, spol. s r. o. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, č. j. 8 Tdo 1556/2005-799, bylo jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesní prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.
V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání vůči stěžovateli zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv jednou z dalších instancí v systému všeobecného soudnictví. Je v pravomoci obecných soudů, aby rozhodovaly v situaci protikladných tvrzení, jakož i důkazů nebo jejich skupin, které stojí proti sobě. Je ústavně souladné, pokud v situaci různých skutkových verzí vyplývajících z různých možností vyhodnocení důkazů obecné soudy některým důkazům uvěří a jiným nikoliv, pokud svůj postup logicky a přesvědčivě vyloží. Takový postup přitom zásadně nelze považovat za porušení zásady in dubio pro reo ani nepředstavuje jiné nepřípustné porušení základních procesních práv účastníků řízení. Proto v takovém případě zásadně není prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
V posuzovaném případě byla vina stěžovatele odvolacím soudem konstatována především na základě výpovědi svědka Z. H. z přípravného řízení (ze dne 27. 6. 2001 - čl. 120 an.). Z této výpovědi vyplývá, že se Z. H. osobně zúčastnil na přípravě a realizaci dokumentace k fiktivním obchodům, reprezentovaným právě třemi vytýkanými fakturami, a to na rozdíl od jiných obchodů, pro které byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Z této výpovědi rovněž vyplývá, vědomost Z. H. o tom, že "zprostředkovatelem" fiktivních obchodů mezi obchodní společností Multifin, s. r. o. na straně jedné, a obchodními společnostmi Straton, spol. s r. o., a ORB, spol. s r. o., na straně druhé byl právě stěžovatel, kterému Z. H. v rozhodné době vozil dokumentaci a v jednom případě i peníze, odpovídající dani z přidané hodnoty, a rovněž se s ním měl za účelem výměny informací na popud Ing. M. B. sejít v době daňové kontroly prováděné u obchodní společnosti Multifin, s. r. o., ohledně těchto obchodů, avšak toto odmítl. Tato výpověď byla dána do souvislosti s dalšími provedenými důkazy z nichž vyplynulo, že uvedené obchody byly fiktivní, a z nichž vyplynula povaha vztahů mezi Ing M. B. a stěžovatelem, a konečně s listinami, kterých se tyto obchody týkaly. Z přesvědčivého a logického závěru odvolacího soudu lze tudíž dovodit uzavřený řetězec důkazů přímých a nepřímých, a pro skutkově odlišnou situaci právní názor obsažený v nálezu, sp. zn. I. ÚS 429/03, na posuzovaný případ tudíž nedopadá.
Odvolací soud splnil řádně svoji ústavně danou funkci rozhodovat o vině a trestu za trestný čin (čl. 90 Ústavy České republiky) a námitky stěžovatele proto nedosahují ústavněprávního významu. Vůči rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel žádné námitky neuplatnil a Ústavní soud sám žádné porušení základních práv a svobod stěžovatele neshledal. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to v části týkající se rozhodnutí soudu prvého stupně jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a ve zbývající části jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2006
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu