ECLI:CZ:US:2006:2.US.155.06
sp. zn. II. ÚS 155/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Sabinou Burešovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Brně, Dobrovského 50, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, čj. 1 Co 292/2005-118, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2005, čj. 32 C 85/2001-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst 3, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst.1, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl potvrzen rovněž shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti. Žalobou se stěžovatel domáhal morální satisfakce formou navržené omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích (44 492 Kč), neboť jednáním jeho přímého nadřízeného, který jej v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru nechal vyvést z místa pracoviště, byl znevážen před očima dalších spolupracovníků, čímž mělo dojít k zásahu do osobnostní sféry stěžovatele.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadená rozhodnutí nejsou objektivní a spravedlivá. Soud se zaměřil výhradně na posouzení otázky násilného vyvedení z pracoviště, aniž by vzal v úvahu újmu a příkoří, která stěžovateli v souvislosti s touto událostí vznikla, neboť skutečnost, že stěžovatel ztratil osobní a pracovní kontakty se zaměstnanci a jeho osobnost mohla být ze strany kolegů, přátel i osob, jež se o události dozvěděly z doslechu, negativně vnímána.
Za podstatné procesní pochybení považuje stěžovatel okolnost, že nebyla vyslechnuta svědkyně T., jejíž adresu se nepodařilo zjistit, neboť u žalovaného již nepracovala. Dle jeho názoru měl soud trvat na splnění povinnosti ze strany žalovaného, neboť ten musel mít k dispozici datum narození svědkyně a její adresu tak bylo možno zjistit.
Stěžovatel dále namítá, že ačkoliv byl přítomen u jednání, při kterém došlo k výslechu svědků, neměl možnost jim klást otázky, neboť nebyl o svém právu dostatečně poučen.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů.
Stěžovatel se tedy ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly. Tímto staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nenáleží. Ústavní soud rovněž připomíná svou judikaturu, týkající se dokazování, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, neboť z principu nezávislosti soudů vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud ověřil, že v projednávaném případě bylo provedeno důkladné a podrobné dokazování (zejména výslechem osob zúčastněných a přítomných konfliktu), na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, opravňující soudy rozhodnout.
Pokud jde o námitku, že nebyla vyslechnuta svědkyně, Ústavní soud upozorňuje, že soud prvého stupně uvedl, z jakých důvodů nebylo možno výslech provést, odvolací soud se pak v odůvodnění rozhodnutí o neprovedeném výslechu již dále sice výslovně nezmínil, nicméně z odůvodnění obou rozhodnutí je zřejmé, že výpovědí zúčastněných stran a ostatních svědků byly okolnosti, které mohly být tímto výslechem zjištěny, dostatečně ověřeny a byl dostatečně zjištěn skutkový stav tak, aby bylo možné posoudit, zda v dané věci mohlo dojít k porušení či ohrožení práva na ochranu osobnosti. (Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).)
K námitce stěžovatele ohledně nedostatečného poučení, že může svědkům klást otázky, Ústavní soud uvádí, že jak z tvrzení uvedeného v ústavní stížnosti, tak i z přiloženého protokolu o jednání vyplývá (viz. poznámky "k svědkovi bez dotazů" a "k protokolaci bez připomínek"), že stěžovateli, který byl navíc od počátku řízení zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, tato možnost dána byla. Uvedenou námitku, jak nasvědčuje rozhodnutí soudu i předložený stejnopis odvolání, stěžovatel ani v řízení u odvolacího soudu neuplatnil, přičemž dle judikatury Ústavního soudu platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Závěr obecných soudů, že okolnosti, za jakých byl stěžovatel v souvislosti s konfliktem vzniklým při ukončení pracovního poměru nucen opustit pracoviště, tj. za doprovodu ochranné služby, nelze hodnotit s ohledem na konkrétní situaci pro stěžovatele za dehonestující (stejně tak jednání nadřízeného neshledali dehonestujícím ani svědci), nejednalo se proto o zásah objektivně způsobilý narušit případně ohrozit práva stěžovatele chráněná ustanovením §11 a násl. obč. zák., má oporu ve skutkovém stavu a nelze jej s ohledem na shora uvedené hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost k ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Z výše uvedeného je zřejmé, že ve věci nebylo shledáno ani porušení dalších stěžovatelem zmíněných základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
Stanislav Balík
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
přílohy: A ponechat ve spise,
ostatní přílohy vrátit
Po obdržení ZPL založ