ECLI:CZ:US:2006:2.US.158.05
sp. zn. II. ÚS 158/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Dagmar Lastoveckou ve věci návrhu P. Z., Valdice, zastoupeného Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem, Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 T 7/2003 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 4 To 54/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 T 7/2003, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon") a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), byl obžalovaný zavázán k povinnosti poškozenému Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočka Olomouc, zaplatit náhradu škody ve výši 21.633,- Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený J. Z. s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákona, bylo obžalovanému uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě.
Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 4 To 54/2004, podle §256 trestního řádu zamítl, neboť shledal, že nebylo důvodné.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1444/2004, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně, které dle jeho názoru porušily ústavně zaručená práva stěžovatele na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na rovnost stran, zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partitum), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo, když vyšel z následující argumentace.
Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, neboť ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio, tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výjimkami výše citovanými.
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se námitkami stěžovatele, k čemu ve věci Ústavnímu soudu k posouzení předložené došlo, orgán k tomu ex lege povolaný náležitě zabýval.
Uvedený závěr respektuje rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci a odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž se zabývá námitkami stěžovatele pouze za splnění podmínek vyplývajících ze zásady subsidiarity. Smyslem a účelem takovéhoto přezkumu potom mimo jiné je možnost Ústavního soudu zasáhnout svým rozhodnutím, shledá-li k tomu zákonem stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z těchto úvah, nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavního soudu bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1444/2004, proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj