ECLI:CZ:US:2006:2.US.158.06
sp. zn. II. ÚS 158/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupené JUDr. Ilonou Schöberovou, 17. listopadu 1, 690 02 Břeclav, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 14 Co 222/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí obecného soudu.
Jak stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, je matkou dvou nezletilých dcer a byla společně s vedlejším účastníkem P. Č. účastnicí řízení ve věci péče o nezletilé děti a o úpravě styku s nimi, o návrhu na snížení výživného, který podal vedlejší účastník, a o návrhu na zvýšení výživného, který podala stěžovatelka. Obě nezletilé dcery byly svěřeny do výchovy na dobu před a po rozvodu manželství stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi bylo stanoveno výživné.
Přitom Okresní soud v Břeclavi jako soud prvního stupně rozhodl o návrzích vedlejšího účastníka na snížení výživného a stěžovatelky na zvýšení výživného tak, že je zamítl. Zatímco stěžovatelka do zamítavého výroku nepodala odvolání, vedlejší účastník odvolání podal.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně pak byly v odvolacím řízení změněny části výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka na snížení výživného na nezletilé dcery, a to tak, že krajský soud výživné snížil od 4. 3. 2004 do 31. 12. 2004 na částky 2.400 Kč a 1.600 Kč měsíčně, od 1. 1. 2005 do 1. 6. 2005 na částky 2.600 Kč a 1.800 Kč měsíčně a pro dobu po rozvodu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka, tj. od 2. 6. 2005 do 31. 7. 2005, na částky 2.600 Kč a 1.800 Kč a do budoucna na částku 1.500 Kč a 1.200 Kč měsíčně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že napadeným rozsudkem porušil obecný soud její ústavně zaručená základní práva, a to právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Porušení těchto základních práv stěžovatelka spatřuje v tom, že jí odvolací soud nedoručil předvolání k nařízeným ústním jednáním, když předvolání byla doručena pouze její právní zástupkyni. Obecný soud podle stěžovatelky nařídil jednání k projednání odvolání původně na den 3. 11. 2005, předvolání však doručil jen právní zástupkyni dne 19. 10. 2005. Toto jednání však bylo odročeno na 24. 11. 2005 a vyrozumění o tom bylo doručeno opět pouze právní zástupkyni stěžovatelky, nikoliv přímo stěžovatelce. Na jednání dne 24. 11. 2005, kterého se stěžovatelka neúčastnila, bylo prováděno dokazování. Jednání pak bylo odročeno na den 5. 1. 2006 a tohoto jednání se stěžovatelka opět neúčastnila, neboť účastníci toliko vzali na vědomí termín dalšího jednání. Také na tomto jednání bylo prováděno dokazování listinnými důkazy, k nimž se tak stěžovatelka neměla možnost vyjádřit.
Konkrétně obecný soud podle stěžovatelky nevěnoval pozornost důkazu, který byl předložen u jednání dne 5. 1. 2006, tj. listině prohlášení o zapůjčení finančních prostředků ze strany V. P. Tato listina se podle stěžovatelky jeví jako nevěrohodnou a vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla osobně přítomna jednání, nemohla se k tomuto důkazu vyjádřit. Je jí totiž známo, že V. P. je bývalý nadřízený vedlejšího účastníka z předchozího pracovního poměru. Stěžovatelka pak dále zjistila, že vedlejší účastník předložil listiny, osvědčující jeho vlastnictví k nemovitostem, které již nevypovídaly o skutečném stavu. Vedlejší účastník totiž tyto nemovitosti prodal, aniž tuto skutečnost obecný soud zjistil. Částka, za kterou nemovitost prodal, pak měla být hodnocena ve prospěch výživného na nezletilé dcery.
Stěžovatelka je proto toho názoru, že má-li být realizováno právo na projednání věci za přítomnosti účastníka řízení, musí být účastníku umožněno, aby se jednání soudu zúčastnil. Proto je nutné, aby byl k jednání řádně obeslán, tj. předvolání musí být doručeno nejen právnímu zástupci, ale také samotnému účastníkovi řízení.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil.
II.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity pak nalezl své konkrétní vyjádření v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky k ochraně práva. Výčet těchto opravných prostředků pak obsahuje ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle něho lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V daném případě stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že odvolací soud svým procesním postupem, kdy stěžovatelku neobeslal s předvoláním k ústním jednáním, znemožnil jí osobně před soudem jednat. Z toho pak stěžovatelka vyvozuje vady dokazování, hodnocení důkazů a konečně i nesprávné právní zhodnocení. Taková námitka se však kryje s důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost podle ust. §229 odst. 3 o. s. ř., podle kterého lze žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže byla účastníkovi řízení v jeho průběhu nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Přitom ve věcech vyživovací povinnosti občanský soudní řád nestanoví nepřípustnost žaloby pro zmatečnost (srov. ust. §230 o. s. ř.).
Z toho vyplývá, že zákon stěžovatelce poskytuje procesní prostředek k ochraně práva, který je stěžovatelka povinna před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, a s ohledem na to je podaná ústavní stížnost nepřípustná. Přitom k okamžiku rozhodování o ústavní stížnosti je stěžovatelce dosud zachována tříměsíční lhůta stanovená ust. §234 o. s. ř. k podání žaloby pro zmatečnost.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2006
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj