ECLI:CZ:US:2006:2.US.165.06
sp. zn. II. ÚS 165/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. S. M., zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou, se sídlem Přívozská 10, Ostrava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 2 To 145/2005, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 3 Nt 354/2005, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci, a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 3. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 3 Nt 354/2005, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání k trestnímu stíhání do Spojených států amerických, a o přeměně jeho předběžné vazby na vazbu vydávací, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 2 To 145/2005, kterým byl k jeho stížnosti zrušen výrok o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do Spojených států amerických, a o přípustnosti tohoto vydání bylo rozhodnuto nově, a výrok o přeměně vazby zůstal nezměněn. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na řádný a spravedlivý proces.
Konkrétně v ústavní stížnosti namítá, že v trestním řízení, pro které je vydáván, nebyl nikdy přibrán tlumočník do polského jazyka a do tohoto jeho mateřského jazyka nebyly přeloženy ani žádné listiny. Zejména se jedná o dohodu o uznání viny, kterou uzavíral na základě toho, co mu bylo ústně příslušnými americkými orgány sděleno. Následně se přitom dozvěděl, že jsou v této dohodě obsaženy co do viny i trestu skutečnosti podstatně jiné. V tomto řízení byl také vzat do vazby a následně z ní propuštěn, neboť se ukázalo, že vazba byla nezákonná. Nezákonnost řízení ve Spojených státech amerických je rovněž potvrzována sdělením T. M., ze kterého zcela jasně vyplývá, že je stěžovateli vyhrožováno a on se proto obává o svůj život. Z toho stěžovatel dovozuje, že je proti němu řízení ve Spojených státech amerických vedeno v rozporu se základními lidskými právy. Obecné soudy však neprovedly jím navržený důkaz k prokázání tohoto jeho tvrzení zprávou Obvodního soudu státu Illinois o průběhu trestního řízení, zaměřeného zejména k otázkám zda a jakým způsobem byla zajištěna jeho práva ve vztahu k posouzení zákonnosti vazby. Rovněž namítl, že doklady poskytnuté orgány Spojených států amerických, jsou pro rozhodnutí obecných soudů nedostatečné.
Ze stěžovatelem předložených listin bylo zjištěno, že stěžovatel je ve Spojených státech amerických stíhán, protože se jednak spikl s dalšími osobami za účelem distribuce látky 3.4 Methylenedioxymethaphetamine, známé též jako extáze, a za účelem převážení, předávání a zasílání peněžních nástrojů a prostředků na různá místa Spojených států amerických a v Kanadě s úmyslem podporovat nezákonnou činnost v souvislosti s distribucí uvedené látky, a že se s dalšími osobami dohodl na převozu odcizených automobilů mezi jednotlivými státy, odcizenými mimo stát Illinois, a dále provedli změny ztotožňovaných čísel těchto vozidel a následně je prodávali nebo registrovali, event. používali jako záruku půjček. Tím měl stěžovatel spáchat přestupky podle Titulu 18 Zákona Spojených států, Sekce 371, Sekce 1956 (a) (2) a Sekce 1956 (b), a přestupek podle Titulu 21 Zákoníku Spojených států, Sekce 841 (a) (1) a Sekce 846. V tomto řízení byl na stěžovatele Obvodním soudem Severního Illinoiského obvodu vydán zatykač, který byl součástí žádosti Ministerstva zahraničí Spojených států amerických o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání ze dne 21. 7. 2005, který byl Krajskému soudu v Ostravě předložen v souvislosti s návrhem Krajského státního zastupitelství v Ostravě v téže věci. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 3 Nt 354/2005, bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických, a o přeměně jeho předběžné vazby na vazbu vydávací. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 2 To 145/2005, byl k jeho stížnosti zrušen výrok o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do Spojených států amerických, s ohledem na to, že bylo nesprávně rozhodnuto podle §397 odst. 3 trestního řádu, a o přípustnosti tohoto vydání bylo rozhodnuto nově podle §397 odst. 1 trestního řádu, přičemž výrok o přeměně vazby zůstal nezměněn.
Stěžovatel rovněž připojil k ústavní stížnosti kopii elektronického dopisu v polském jazyce, z jehož obsahu vyplývá, že byl odeslán dne 10. 2. 2005 M. G. z elektronické adresy T. M. na elektronickou adresu stěžovatele. Obsahuje zejména morální odsouzení jednání stěžovatele spočívající v tom, že namísto stěžovatele je pro jeho jednání ve vězení jeho nemocný otec, a že kvůli stěžovateli trpí i další jemu blízké osoby. Mezi jiným se v něm uvádí, že ve vězení s jeho otcem mají být tací, kteří stěžovatele chtějí pro jeho jednání zabít.
Úvodem je třeba uvést, že při rozhodování o přípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny příslušný soud posuzuje pouze otázku, zda je vydání přípustné z hlediska splnění právních podmínek. V tomto směru je soud povinen vycházet především z příslušné mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, přičemž musí zvažovat, zda neexistují překážky vydání. Nepřísluší mu však zkoumat otázky viny a trestu, ani hodnotit oprávněnost trestního stíhání, příp. správnost postupu orgánů činných v trestním řízení z hlediska procesních či hmotněprávních předpisů žádajícího státu. Obecný soud tedy pouze zjišťuje, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, je povinen rozhodnout, že vydání je přípustné.
Úlohou Ústavního soudu je pak posoudit, zda postupem obecných soudů, které dospěly k závěru, že neexistují žádné právní překážky pro vydání, došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Pokud jde o dodržení smlouvy mezi republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců (č. 48/1926 Sb.) stěžovatel namítá, že doklady poskytnuté orgány Spojených států amerických pro účely vydání jsou nedostatečné. Tuto obecnou námitku však vůbec nijak nekonkretizuje. Protože se naopak obecné soudy v odůvodněních napadených usnesení zabývaly náležitostmi podle této smlouvy dostatečně, považuje Ústavní soud námitku stěžovatele v tomto směru za zjevně neopodstatněnou.
V ústavní stížnosti se zejména poukazuje na to, že obecné soudy odmítly provést navržené důkazy k prokázání jeho tvrzení, že trestní řízení bylo ze strany orgánů Spojených států amerických prováděno nezákonně a v rozporu s jeho základními právy a svobodami, a to při uzavírání dohody o vině a tím, že na něm byla vykonána nezákonná vazba. Odvolací soud se námitkami stěžovatele v obou směrech zabýval a přitom vyšel z podkladů dodaných Ministerstvem spravedlnosti Spojených států amerických. V souvislosti se zmiňovanou dohodu o vině zjistil, že obsahuje bod, v němž stěžovatel potvrzuje, že "dohodu četl a pozorně prohlédl každé opatření se svým advokátem Richardem J. Brzeczekem", a že "rozumí a dobrovolně přijímá každou a všechny náležitosti a podmínky této dohody". Dále odvolací soud konstatoval, že byl stěžovatel nejprve vzat do vazby bez možnosti kauce a posléze byl propuštěn na kauci a umístěn do opatrování svých rodičů, a poté bylo zjištěno, že opustil Spojené státy americké, a proto byl vydán příkaz k zatčení. Z toho odvolací soud vyvodil, že námitky stěžovatele jsou jednak nepravdivé, a jednak irelevantní pro rozhodnutí o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání.
Ústavní soud se ve srovnatelných případech jako soudní orgán ochrany ústavnosti zaměřuje v souladu se svou kompetencí a důrazem na možné nejzávažnější důsledky takových rozhodnutí, tedy zejména zda by nemohlo vydáním stěžovatele dojít k jeho mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení. V daném případě je podle názoru Ústavního soudu zjevné, že Spojené státy americké jsou demokratickým právním státem, ve kterém stěžovateli nehrozí žádné zacházení, které by bylo v rozporu s ústavními předpisy obou zemí a příslušnými mezinárodními smlouvami.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání
bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Z