ECLI:CZ:US:2006:2.US.168.06
sp. zn. II. ÚS 168/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky N. G., zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. 9, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. prosince 2005, č. j. 28 Cdo 1144/2004-106, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2003, č. j. 18 Co 318/2003-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2003, č. j. 18 Co 318/2003-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobce (K. G. - manžela stěžovatelky) o určení jeho vlastnictví k jedné ideální osmině domu čp. 2327, a stavební parcele č. 3477 (o výměře 405 m2) v Praze zamítnul. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Následné dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. prosince 2005, č. j. 28 Cdo 1144/2004-106, rovněž zamítl. Konstatoval, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení předpisů restituční (rehabilitační) povahy. Z tohoto právního závěru bylo třeba, podle názoru dovolacího soudu, vycházet také v daném případě a nebylo možné přisvědčit názoru dovolatele, že tu žalobce "neviděl důvod, proč by měl postupovat podle restitučního zákona, když se nikdy svého vlastnictví nevzdal, ani své věci neopustil" a přesto došlo k převzetí věcí státem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručených práv zakotvených zejména v čl. 11 (ochrana vlastnictví), čl. 36 (právo na spravedlivý proces) a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (právo na pojednání věci bez zbytečných průtahů). Stěžovatelka podrobně vylíčila okolnosti případu a podala rekapitulaci vydaných rozhodnutí a průběhu dosavadního řízení. Převážná část námitek se týkala otázky, zda bylo možné, aby opuštěním nemovitosti zaniklo vlastnické práva žalobce. Stěžovatelka zároveň uvedla, že se považuje za právní nástupkyni žalobce, což doložila pořízenou závětí a úmrtním listem svého manžela.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Z podkladů zaslaných stěžovatelkou zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Podle úmrtního listu zemřel žalobce dne 14. dubna 2005. V závěti byla ustanovena jako vykonatelka poslední vůle a dědička manželka žalobce (stěžovatelka). Rozsudek Nejvyššího soudu ČR byl vydán dne 22. prosince 2005. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy žalobce zemřel v průběhu dovolacího řízení ještě před vydáním rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, aniž by ovšem bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví. Rozsudek dovolacího soudu přitom uvádí (zemřelého) žalobce jako účastníka řízení. Z těchto skutečností je zřejmé, že dovolací řízení nebylo řádně ukončeno. Ve vztahu k žalobci bylo totiž rozhodnuto o účastníku, který ztratil v průběhu řízení způsobilost být účastníkem řízení a tento nedostatek nebyl nijak napraven, ať již usnesením o procesním nástupnictví nebo usnesením o zastavení řízení. Je třeba zdůraznit, že doručení rozhodnutí dovolacího soudu právní zástupkyni žalobce nemohlo vyvolat žádné právní účinky a jako takové ani žádné účinky ani nevyvolává, neboť její plná moc pro toto řízení zanikla smrtí žalobce. Datum doručení rozhodnutí dovolacího soudu není tedy v tomto případě pro posouzení lhůty pro podání ústavní stížnosti relevantní.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože byla podána předčasně [před skončením dovolacího řízení a za situace, kdy dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Pochybení nelze přitom spatřovat na straně Nejvyššího soudu ČR, neboť ten se o smrti dovolatele do vydání svého rozhodnutí nedověděl. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. června 2006
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj