ECLI:CZ:US:2006:2.US.183.06
sp. zn. II. ÚS 183/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 51 Co 306/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých základních ústavních práv garantovaných čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 5 protokolu č. 7 k Úmluvě domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto tak, že odvolací řízení se nepřerušuje (výrok I.), a rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé (jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci 4.000.000,-Kč s 21 % úrokem z prodlení od podání žaloby, tj. od 11. září 1997 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku) se potvrzuje (výrok II.). Výroky III. až VIII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Dle rozvrhu práce Ústavního soudu byla věc přidělena II. senátu Ústavního soudu a soudcem zpravodajem byl stanoven JUDr. Jiří Nykodým. Usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 183/06, byl jmenovaný soudce vyloučen z projednání a rozhodování této ústavní stížnosti. Následně předseda Ústavního soudu věc přidělil jako soudci zpravodaji Stanislavu Balíkovi, stálému členu II. senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud zjistil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 10, že stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z obsahu vyžádaného dovolání vyplývá, že jeho argumenty se po věcné stránce shodují s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá rozsudek odvolacího soudu jak v potvrzujícím výroku o věci samé, tak i ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nepřerušení odvolacího řízení. Pokud jde o napadený výrok, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je v tomto směru podána předčasně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele, provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Učinil tak zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů o věci samé, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí ústavní stížnosti v části, v níž je napaden potvrzující výrok o věci samé, stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Pokud jde o napadený výrok odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nepřerušení odvolacího řízení, Ústavní soud má za to, že ústavní stížnost je možno v této části projednat, neboť rozhodnutí o (ne)přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, proti němuž není dovolání přípustné, a to ani z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu o nepřerušení řízení z hlediska stěžovatelových námitek, ale i s přihlédnutím k ustálené judikatuře Ústavního soudu. Zatímco stěžovatel je přesvědčen, že odvolací řízení mělo být přerušeno, neboť v souvislosti s rozhodnutím o zamítnutí své žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, vydaným v tomto řízení, podal ústavní stížnost, a tvrdí, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2), 3) Listiny, odvolací soud dospěl k závěru, že podání ústavní stížnosti není v daném případě důvodem pro přerušení řízení. Podstata stěžovatelových námitek tedy v zásadě spočívá v jeho odlišném právním názoru, jakým způsobem měl soud v řízení postupovat.
Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší jakkoli zpochybňovat procesní postup soudu (jenž je v dané fázi řízení nejlépe informován o okolnostech případu) a měnit jeho řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. Jedině nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názor soudu je ústavně konformní, nebo zda, naopak, jeho uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl k závěru, že by postupem odvolacího soudu byla porušena tvrzená ústavní práva. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při svém rozhodování v souvislosti s návrhem stěžovatele na přerušení odvolacího řízení řídil, a podle kterých ustanovení zákona postupoval. Z ústavního hlediska je napadené rozhodnutí akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Právní názor, k němuž odvolací soud dospěl, nevybočuje z mezí zákona a je výsledkem ústavně konformní aplikace a interpretace právního předpisu, konkrétně ustanovení §109 odst. 1 písm. b), c) o.s.ř. Za této situace není Ústavní soud oprávněn do nezávislého soudního rozhodování zasahovat.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, v níž je napadeno rozhodnutí ve věci samé, odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a v části, v níž je napadeno rozhodnutí o nepřerušení odvolacího řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balí
předseda senátu