ECLI:CZ:US:2006:2.US.194.06
sp. zn. II. ÚS 194/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Evou Vitejčkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Brandýse nad Labem,Komenského nám. 56, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 9. 2003, č.j. 5 C 110/2003-70, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č.j.27 Co 251/2004-121 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, č.j. 26 Cdo 2495/2004-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl ve vztahu k stěžovateli potvrzen rozsudek okresního soudu (jeho zrušení rovněž navrhuje), jímž bylo přivoleno k výpovědi nájmu z bytu dle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. Dále požaduje zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu není ovládáno zásadou projednací, ale vyšetřovací a dle §120 odst. 2 o.s.ř. je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Dle stěžovatele se soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda byla žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby. Soudy měly i bez návrhu stěžovatele zjistit, zda se v minulosti uskutečnily řádné převody vlastnictví k předmětné nemovitosti, kterou posléze nabyl Pozemkový fond ČR, od nějž pak nemovitosti na základě smlouvy ze dne 23. 8. 2001 získala žalobkyně.
Dále namítá, že napadená rozhodnutí nesplňují požadavky ust. §157 odst. 2 o.s.ř., neboť odůvodnění rozhodnutí nejsou přesvědčivá a některé provedené důkazy nejsou vůbec zmíněny.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojených rozhodnutí je zřejmé, že ve věci bylo provedeno důkladné a podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující soudy rozhodnout. Závěry soudů, dle nichž v dané věci byly splněny podmínky pro přivolení k výpovědi z důvodů daných ust. §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. byly patřičně odůvodněny a podloženy provedenými důkazy. Nalézací soud v souladu s ust. 157 o.s.ř. uvedl, jakými úvahami se při posuzování věci řídil a jaké předpisy na věc aplikoval. Krajský soud dostatečně zřejmě objasnil, z jakých důvodů se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvého stupně. Nejvyšší soud pak v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání se věcí zabýval i z hlediska možnosti aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák.
Ústavní soud podotýká, že námitky stěžovatele ohledně nedostatků v dokazování a odůvodnění rozhodnutí soudů jsou pouze v obecné rovině, stěžovatel neuvádí, jaký konkrétní důkaz nebyl proveden či odmítnut, případně o jakém provedeném důkazu nebyla v odůvodnění rozhodnutí zmínka. V námitkách stěžovatele se tak pouze odráží nesouhlas s přijatými právními závěry, popřípadě subjektivní názor na rozsah a detailnost odůvodnění rozhodnutí.
Ústavní soud dále uvádí, že vyšetřovací zásada, jejíhož porušení se stěžovatel dovolává, se projevuje tím, že soud není omezen pouze tvrzením uváděným a důkazy předkládanými, ale je povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu. Podstatou sporu bylo zjištění, zda jsou dány podmínky pro přivolení k výpovědi nájmu z bytu, který jeho vlastník potřebuje pro sebe (§711 odst. písm. a) obč. zák.). V tomto smyslu byly provedeny všechny potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu (výslechy svědků, písemné důkazy, místní ohledání apod.), včetně ověření způsobu nabytí vlastnického práva žalobkyně od Pozemkového fondu ČR. Vyšetřovací zásadu nelze chápat natolik extenzivním způsobem, jak požaduje stěžovatel, tj. že by povinností soudu bylo z vlastní iniciativy přezkoumávat, zda v minulosti v souvislosti s předchozími převody (přechody) vlastnického práva k nemovitosti bylo mezi tehdejšími vlastníky postupováno zcela dle právních předpisů či pátrat po důkazech, které by zpochybňovaly vlastnické právo právních předchůdců žalobkyně. I v řízení, v němž se projevuje zásada vyšetřovací, je třeba vycházet z důkazní aktivity účastníků řízení a v tomto smyslu bylo na stěžovateli, aby v řízení u obecných soudů činil potřebné procesní úkony.
Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a jejich právní závěry nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Závěru, že v dané věci byly naplněny výpovědní důvody dle §711 odst. 1 o.s.ř., nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem zajištěna rovnocenná možnost k uplatnění jejich práv.
Ústavní soud dodává, že není důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ostatně stěžovatel v tomto směru ani žádné námitky neuvádí.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
Městskému soudu v
Krajskému soudu v
Nejvyššímu soudu
přílohy: B ponechat ve spise,
ostatní přílohy vrátit
Po obdržení ZPL založ