ECLI:CZ:US:2006:2.US.199.06
sp. zn. II. ÚS 199/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o návrhu JUDr. P. J., zastoupeného JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem v Olomouci 2, Palackého 4, na vydání nálezu, jímž Ústavní soud konstatuje, že postupem soudů České republiky v řízení žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a jeho výpovědi vedeném před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 11 C 311/99, dále v konkurzním řízení na majetek úpadce SELIKO a.s. v likvidaci probíhajícím před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 45 K 35/2000 a na něj navazujícím řízení o určení výše a pravosti pohledávky vedeném před Krajským soudem v Brně pod. sp. zn. 55 Cm 417/2002 a sp. zn. 53 C 205/2005, bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a že se náprava stane v přiměřené lhůtě a dále, že přikáže Krajskému soudu v Brně bez průtahů uskutečnit a ukončit řízení vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 45 K 35/2000, 55 Cm 417/2002 a 53 C 205/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl 7. dubna 2006 stěžovatelem osobně doručen v záhlaví uvedený návrh, v němž tvrdil, že v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a jeho výpovědi před Okresním soudem v Olomouci sp. zn. 11 C 311/99, dále v konkurzním řízením probíhajícím před Krajským soudem v Brně sp. zn. 45 K 35/2000 a také v řízení o určení výše a pravosti pohledávky též probíhajícím před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 55 Cm 417/2002 a 53 C 205/2005, je zasahováno do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť o tvrzených nárocích nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, když prvně jmenované řízení bylo zahájeno v roce 1999 a skončeno pravomocným rozsudkem v roce 2002, další bylo započato v roce 2000, posledně jmenované pak v roce 2002 a v roce 2006 není žádné z těchto dvou řízení skončeno.
Ze sdělení, jímž reagoval stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce na výzvu Ústavního soudu, vyplynulo, že stěžovatel nevyužil možnosti danou mu novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, účinnou od 1. července 2005 a neuplatnil u Okresního soudu v Olomouci, ani u Krajského soudu v Brně, návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Na ochranu svých práv využil jen ustanovení §164 a násl. zákona o soudech a soudcích formou stížností adresovaných předsedovi a místopředsedovi Krajského soudu v Brně. Dále pak oslovil ohledně své záležitosti Ministerstvo spravedlnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ochranu základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 Listiny), respektive v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), zajišťuje jeden z procesních prostředků, a to právě návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. dubna 2005 (264/2005 Sb.)].
Jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, Ústavní soud jeho návrh v části týkající se řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 45 K 35/2000, 55 Cm 417/2002 a 53 C 205/2005 odmítl jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném v době skončení řízení ve věci sp. zn. 11 C 311/99 stanovilo, že "ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti." Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 11 C 311/99 byl vydán 25. dubna 2001 a právní moci nabyl 14. 8. 2001, když odvolání žalovaného v tomto řízení bylo Krajským soudem v Ostravě pro opožděnost odmítnuto usnesením ze dne 26. 2. 2002. Je nepochybné, že zásah do základního práva na projednání věci v přiměřené době či bez zbytečných průtahů pominul nejpozději dnem, kdy bylo toto řízení pravomocně skončeno, popřípadě dnem, kdy bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání proti rozhodnutí prvostupňového soudu. I kdyby tedy stěžovatel neměl k dispozici účinný procesní prostředek k ochraně svého práva, je zřejmé, že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet nejpozději 14. 8. 2001, popřípadě 26. 2. 2002. Pokud stěžovatel podal svou ústavní stížnost v této věci až 7. 4. 2006, nepochybně tak učinil dávno po uplynutí šedesátidenní lhůty stanovené pro její podání, takže nebylo nutné, aby se Ústavní soud věcně touto částí stížnosti vůbec zabýval.
Ústavní soud proto návrh stěžovatele v části týkající se řízení před Okresním soudem v Olomouci vedeném pod sp. zn. 11 C 311/99 odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soud není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
Pavel Rychetský
soudce zpravodaj