ECLI:CZ:US:2006:2.US.203.06
sp. zn. II. ÚS 203/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. V., právně zastoupené Mgr. Petrou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Brněnská 687, Modřice u Brna, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 9 To 68/2006, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. Nt 202/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 7. 4. 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení obou shora uvedených usnesení obecných soudů. Proti stěžovatelce bylo dne 21. 1. 2006 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podle §187 odst. 1 trestního zákona a usnesením okresního soudu byla vzata do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podala v zákonné lhůtě stížnost, na jejímž základě krajský soud ve vztahu k její osobě usnesení Okresního soudu v Hodoníně zrušil a současně rozhodl, že ji bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 2 cit. Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých práv spatřuje v tom, že Okresní soud v Hodoníně ji vzal do vazby z důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu, aniž tento důvod existoval. V rámci řízení před Krajským soudem v Brně neměla stěžovatelka možnost se vyjádřit k novému vazebnímu důvodu a případně uvádět nové skutečnosti na svoji obhajobu. Krajský soud rozhodl, aniž by dal stěžovatelce možnost v řízení předcházejícímu vydání jeho rozhodnutí vyjádřit se k této změně a uplatnit případné námitky. Tím jí odňal reálnou a efektivní možnost obrany, čímž došlo k porušení zásady dvouinstančnosti řízení. Změnou vazebních důvodů došlo k výraznému zhoršení pozice stěžovatelky, neboť doba trvání vazby podle §67 písm. b) trestního řádu je limitována a podle §71 odst. 2 trestního řádu může trvat maximálně 3 měsíce. Toto omezení však pro vazbu předstižnou neplatí. Stěžovatelka je přesvědčena, že došlo k porušení jejích základních práv a svobod tím, že nebyla krajským soudem vyslechnuta, ačkoliv jako obviněná má právo být v rámci řízení, kdy je rozhodováno o vazbě, případně jejím dalším trvání, slyšena.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení, kteří mají za to, že žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky v řízení o vzetí do vazby porušena nebyla.
Stěžovatelka v petitu napadá obě v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů. Co se týče usnesení okresního soudu, poukazuje Ústavní soud v této souvislosti na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i na znění ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ze kterých plyne, že ústavní stížností lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, nikoliv rozhodnutí nepravomocné. V případě v záhlaví označeného usnesení okresního soudu se sice jednalo o rozhodnutí orgánu veřejné moci, ovšem toto rozhodnutí nenabylo vůbec právní moci. Podle §140 odst. 1 trestního řádu usnesení je pravomocné a vykonatelné, jestliže a) zákon proti němu stížnost nepřipouští, b) zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak aa) stížnost ve lhůtě podána nebyla, bb) oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo cc) stížnost byla zamítnuta. V dané věci ovšem nebyly naplněny zákonné podmínky právní moci usnesení okresního soudu, neboť krajský soud jako soud stížnostní napadené usnesení ve vztahu ke stěžovatelce zrušil a sám nově rozhodl.
Nezbývá tedy než konstatovat, že napadené usnesení Okresního soudu v Hodoníně jako rozhodnutí zrušené nenabylo právní moci, a proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud poté přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně a dospěl k závěru, že ve vztahu k tomuto usnesení je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka opírá protiústavnost řízení o vazbě o rozhodovací praxi Evropského i Ústavního soudu, která pokládá řízení, v němž absentuje slyšení osoby, o jejíž osobní svobodu se jedná, za rozpornou s požadavky ochrany základních lidských práv a svobod. Ústavní soud tuto judikaturu plně respektuje a ve svých rozhodnutích z ní vychází, a to např. v nálezu Pl. ÚS 45/04 (publikován ve Sbírce zákonů pod č. 239/2005 Sb.), v němž konstatoval, že v případě osoby zbavené svobody podle článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se vyžaduje konání slyšení, které představuje jeden z prvků kontradiktornosti řízení. Obviněný má právo být slyšen jako procesní strana, a to nejen při rozhodování o vzetí do vazby, ale i v řízeních, v kterých je přezkoumávána důvodnost dalšího omezení osobní svobody. Stejné požadavky je nutno vztáhnout i na pozdější fázi trestního řízení, kdy o ponechání obžalovaného ve vazbě rozhoduje soud prvního stupně v hlavním líčení, avšak současně je třeba upozornit, že z Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani z judikatury Evropského soudu nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení ve dvou stupních; z hlediska ochrany základních práv dostačuje, že trestní řád vytváří potřebné podmínky pro konání slyšení před nalézacím soudem, a to v pravidelných intervalech (srov. usnesení III. ÚS 499/05, publikováno na www.usoud.cz).
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů bylo stěžovatelce odňato právo být slyšena k opodstatněnosti návrhu na vzetí do vazby. Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka byla přítomna dne 23. 1. 2006 ve 13.40 hodin u jednání Okresního soudu v Hodoníně ohledně návrhu státní zástupkyně na její vzetí do vazby. Státní zástupkyně ve svém návrhu požadovala uvalení vazby na stěžovatelku z důvodů uvedených v §67 písm. b) i c) trestního řádu a stěžovatelka tak měla možnost v rámci výslechu před soudcem se k oběma důvodům vazby vyjádřit. Úvaha stěžovatelky ohledně trvání vazby podle §67 písm. c) ve vztahu k trvání vazby podle §67 písm. b) vychází z ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu, podle kterého vazba z důvodu uvedeného v §67 písm. b) může trvat nejdéle tři měsíce (neplatí-li ovšem věta za středníkem). K tomu je třeba uvést, že vazba v přípravném řízení může trvat pouze nezbytně nutnou dobu, což znamená, že u všech vazebních důvodů může vazba trvat i dobu kratší, nežli jsou zmíněné tři měsíce. Stěžovatelka tak pomíjí možnost, kterou dává ustanovení §73 až 73a trestního řádu o možnosti nahrazení vazby zárukou, dohledem nebo slibem nebo peněžitou zárukou. Nelze proto souhlasit s argumentací stěžovatelky, podle které je změnou vazebních důvodů poškozena, a vazba bude proto v jejím případě delší, nežli by byla na základě rozhodnutí okresního soudu.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu