ECLI:CZ:US:2006:2.US.208.06
sp. zn. II. ÚS 208/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatele Ing. P. C., zastoupeného JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem Uralská 770/6, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 25 Co 12/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1576/2005, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Přípisem ze dne 7. 2. 2006 nazvaným ústavní stížnost advokát stěžovatele Ústavnímu soudu sdělil, že v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů napadá ústavní stížností, kterou vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu hodná odůvodnit do konce dubna roku 2006. K přípisu připojil plnou moc. K výzvě Ústavního soudu k předložení odůvodněné ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené ze dne 26. 4. 2006 uvedený advokát podal dne 23. 5. 2006 k poštovní přepravě odůvodněnou ústavní stížnost, jejímž petitem se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu v Jičíně, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 6 C 102/2002, byla stěžovatelem žalované obchodní společnosti ESCO, stavební společnost, s.r.o., uložena povinnost stěžovateli zaplatit částku 51.450,- Kč s úroky z prodlení a uhradit stěžovateli náklady řízení. Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná odvolání.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 25 Co 12/2005, rozsudek pro zmeškání zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že předvolání k ústnímu jednání nebylo žalované doručováno do vlastních rukou s desetidenním uložením na poště, nýbrž obyčejně s úložní dobou toliko třídenní. Žalované tak nebylo předvolání doručeno řádně a předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání tudíž nebyly splněny. Usnesení odvolacího soudu obsahovalo poučení, že proti němu není dovolání přípustné.
Stěžovatel v zastoupení advokátem přesto podal blanketní dovolání s tím, že odůvodnění vzhledem k dlouhodobé pracovní neschopnosti advokáta zašle do 10. 8. 2005. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1576/2005, dovolání odmítl, neboť z nedoplněného banketního dovolání nevyplývaly důvody, pro něž je podáváno, dovolání tudíž nesplňovalo podmínky ustanovení §241a, §242 odst. 3 o.s.ř. Dovolání je přitom možné doplnit do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 o.s.ř.). Soud zjistil, že lhůta pro podání dovolání v posuzované věci uplynula dne 1. 8. 2005 a že stěžovatel do tohoto data dovolání nedoplnil. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl.
Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Rekapituluje v ní průběh řízení. Podstata jeho argumentace spočívá v tom, že rozsudek pro zmeškání byl v době podání odvolání žalované proti němu již pravomocný a podle názoru stěžovatele tak již nebylo možné odvolání vyhovět. Polemizuje i s důvody, pro něž odvolací soud rozsudek pro zmeškání zrušil.
Dále tvrdí, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal toliko blanketní dovolání, když se právní zástupce stěžovatele údajně ocitl v ohrožení života. Dovolání údajně bylo doplněno ve lhůtě dne 19. 12. 2005. Dne 23. 1. 2006 však Nejvyšší soud přesto rozhodl, že dovolání odmítá, neboť nebylo ve lhůtě k tomu stanovené doplněno. Stěžovatel se domnívá, že při předávání doplněného dovolání zřejmě došlo "k informačnímu šumu" mezi Okresním soudem v Jičíně, kde doplnění dovolání stěžovatel podával, a dovolacím soudem. Ten však nemůže jít ke stěžovatelově tíži.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Systém ústavního soudnictví v České republice je založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených.
Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že řízení v této části dosud nebylo skončeno. S ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v případě, kdy věc není ukončena pravomocným rozhodnutím soudu, nýbrž se vrací k dalšímu řízení, je ústavní stížnost nepřípustná (srov. (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 338). V posuzovaném případě vrátil odvolací soud pravomocným rozhodnutím věc soudu prvního stupně, jenž o věci dosud nerozhodl, v této části je proto ústavní stížnost nepřípustná. Ve skutečnosti, že odvolací soud shledal námitky žalované důvodnými a k jejímu odvolání rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, které dosud probíhá, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Stěžovatel navíc proti tomuto rozhodnutí podal dovolání, přestože byl soudem řádně poučen, že tento mimořádný opravný prostředek není proti rozhodnutí, jímž se rozhodnutí nalézacího soudu ruší a věc se vrací k dalšímu řízení, přípustný. V tomto směru by nepřípustný návrh, směřující proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, byl navíc podán opožděně.
Ústavní soud se dále zabýval druhou částí petitu, jíž se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelovy námitky proti tomuto usnesení jsou však zcela nedůvodné.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí jasně interpretoval zákonnou úpravu dovolání, podle níž dovolání musí splňovat vedle obecných náležitostí i náležitosti specifické pro tento mimořádný opravný prostředek. Lhůta k doplnění dovolání v případě právně zastoupeného stěžovatele uplynula (ve smyslu ustanovení §241b odst. 3 věta první o.s.ř.) dne 1. 8. 2005. Vzhledem k tomu, že stěžovatel do tohoto data dovolání nedoplnil, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl.
Tvrzení stěžovatele, že dovolání údajně doplnil dne 19. 12. 2005 je v tomto směru zcela irelevantní.
Ústavní soud nad rámec připomíná, že dovolání stěžovatel podal, ač byl řádně odvolacím soudem poučen, že v posuzované věci není přípustné.
Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková