ECLI:CZ:US:2006:2.US.216.06
sp. zn. II. ÚS 216/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Alicí Bártkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, U Plynárny 99, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, č. j. 32 Odo 1543/2005-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.
V řízení, vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 441/96, žalobci původně požadovali zaplacení částek 43 807 Kč a 41 000 Kč z titulu nároku z uskutečněné mezinárodní přepravy zboží. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 24. dubna 2001, č. j. 5 C 441/96-98, poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen a vrácen odvolacím soudem, zamítl žalobu, aby byl žalovaný (stěžovatel) povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 78 000 Kč s 16% úrokem z prodlení ročně, od 28. prosince 1993 z částky 39 000 Kč do zaplacení a s 16% úrokem z prodlení ročně, od 24. prosince 1993 z částky 39 000 Kč do zaplacení, a další úrok z prodlení ve výši 16 % z částky 6 807 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. června 2005, č. j. 28 Co 285/2002-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen každému ze žalobců zaplatit částku 39 000 Kč s 16% úrokem z prodlení od 28. prosince 1993 do zaplacení, a 8 % úrok z prodlení z částky 39 000 Kč za období od 24. prosince 1993 do 27. prosince 1993, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, č. j. 32 Odo 1543/2005-152, bylo odmítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně jako nepřípustné s ohledem na §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dovolací soud konstatoval, že žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 39 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k prvnímu žalobci, a o peněžitém plnění ve výši 39 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke druhému žalobci. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Ačkoliv součet těchto částek převyšoval hranici 50 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze dvou nároků samostatných účastníků řízení (tzv. subjektivní kumulace), kteří nejsou nerozlučnými společníky ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř., takže rozsudek se nemusí nutně vztahovat na oba společně. Tím, že odvolací soud uložil žalovanému poskytnout plnění každému žalobci samostatně, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem. Jedná se tak vlastně o dva samostatné nároky spojené do jednoho řízení (§91 odst. 1 o. s. ř.), takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Jestliže žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces, kterého se dopustil Nejvyšší soud ČR svým formalistickým postupem, když aplikoval §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ačkoliv předmětem řízení byla částka 78 000 Kč. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem, že rozštěpením žalované částky provedené Krajským soudem v Brně došlo k rozdělení práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem, a že se jedná o dva samostatné nároky spojené do jednoho řízení ve smyslu §91 o. s. ř. Zdůraznil, že během řízení před soudem prvního stupně se jednalo o jeden samostatný nárok dvou žalobců a i před odvolacím soudem žalobci požadovali jeden společný a nerozdílný nárok. K tomu uvedl, že nárok žalobců byl dán na základě tvrzených totožných právních úkonů účastníků a nemůže se tedy jednat o dva samostatné nároky, jestliže vycházejí z totožného skutkového základu.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základních práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Stěžovatel vytýkal Nejvyššímu soudu ČR, že nesprávně posoudil přípustnost dovolání, jestliže dospěl k závěru, že rozštěpením žalované částky provedené Krajským soudem v Brně došlo k rozdělení práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem, a že se jedná o dva samostatné nároky spojené do jednoho řízení ve smyslu §91 o. s. ř., přičemž během řízení před soudem prvního stupně se jednalo o jeden samostatný nárok dvou žalobců a i před odvolacím soudem žalobci požadovali jeden společný a nerozdílný nárok. Ústavní soud nemá výhrady proti tomuto závěru Nejvyššího soudu. Jak se podává z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2005, č. j. 28 Co 285/2002-134, s nímž se měl možnost Ústavní soud seznámit v rámci ústavní stížnosti téhož stěžovatele, vedené pod sp. zn. II. ÚS 215/06, odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen každému ze žalobců zaplatit částku 39 000 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění pak konstatoval, že vycházel ze svého zjištění, učiněného ze smlouvy o sdružení, uzavřené dne 1. ledna 1993, že oba žalobci jsou ve vztahu k žalovanému oprávněni rovným dílem (nikoliv tedy společně a nerozdílně), což promítl nejen do svého rozhodnutí o uplatněné jistině, nýbrž i co do uplatněného příslušenství. Jestliže Nejvyšší soud ČR vyšel z výše uvedeného, tj. že se jedná o samostatné nároky, byť oba jednotlivé nároky byly uvedeny pod jedním výrokem, musel v předmětné věci aplikovat právě §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které stanoví obecnou podmínku přípustnosti dovolání proti jakémukoliv výroku, pokud bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený závěr dovolacího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Pro úplnost lze dodat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z tohoto hlediska je třeba k němu přistupovat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 1. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu