ECLI:CZ:US:2006:2.US.221.04
sp. zn. II. ÚS 221/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele D.V., zastoupeného advokátem Mgr. J.B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 29. 3. 2002, čj. 29 T 11/2000-1581, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2003, čj. 3 To 159/2002-2013, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 1. 2004, čj. 3 Tdo 1451/2003-2125, a dále o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 29. 3. 2002, čj. 29 T 11/2000-1581, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 4. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když byl výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř roků a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání jako fyzické osoby v předmětu podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání šesti roků. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2003, čj. 3 To 159/2002-2013, pak bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně a usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 1. 2004, čj. 3 Tdo 1451/2003-2125, bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání. Jedním z výroků rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 29. 3. 2002, čj. 29 T 11/2000-1581, byl stěžovatel rovněž zproštěn obžaloby pro jeden skutek popsaný v obžalobě KSZ jako dílčí útok trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí porušily jeho ústavně zaručená práva, a to právo na projednání záležitosti před soudy v přiměřené lhůtě, bez zbytečných průtahů dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), také však právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zasáhly do jeho práva na rodinný život garantovaného v čl. 10 odst. 2 Listiny.
Trestná činnost, za níž byl stěžovatel odsouzen, spočívala především v tom, že ten společně s R.Z. či jinými osobami odebral zboží od různých společností, ačkoliv s ohledem na dřívější dohodu umožnil odebrané zboží převzít R.Z. či jiným osobám, kteří měli zajistit prodej tohoto zboží a úhradu vystavených faktur, čímž se fakticky zbavil možnosti jakkoliv ovlivnit dodržení lhůt splatnosti, které byly stanoveny jednotlivými dodávajícími společnostmi, přičemž s ohledem na vlastní špatnou finanční situaci odebrané zboží nemohl zaplatit z jiných zdrojů než z tržby, takže již v době odběrů nejméně musel být srozuměn s tím, že odebrané zboží nebude schopen řádně a včas zaplatit, což se i stalo. Tímto, a jednáním popsaným v bodě II. P výrokové části napadaného rozsudku soudu prvního stupně, způsobil stěžovatel poškozeným škodu v celkové výši 4.866.935 Kč.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle
§4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, sp. zn. 29 T 11/2000, a vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc (dále jen "krajský soud"), ve svém vyjádření nejprve zopakoval argumentaci Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), kterou ten užil v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 18. 6. 2003 (čl. 2045, 2046). Připojil se tak k závěru učiněnému odvolacím a dovolacím soudem v rámci jejich rozhodování ve věci stěžovatele, že v tomto případě nenastaly podmínky pro zastavení trestního stíhání z důvodu porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Krajský soud současně zdůraznil, že ve věci stěžovatele zcela jistě nelze hovořit o naprosté nečinnosti orgánů justice, případně orgánů činných v přípravném řízení. V dané věci bylo orgány činnými v trestním řízení průběžně jednáno, délka řízení nebyla poznamenána nečinností těchto orgánů, ale tím, že šlo o složitý případ s desítkami protiprávních úkonů, větším počtem obžalovaných, resp. s velkým počtem svědků, na jejichž osobním výslechu procesní strany trvaly. Délka řízení pak zcela zjevně v negativním slova smyslu byla poznamenána chováním spoluobžalovaného Z., který zmařil celou řadu nařízených hlavních líčení.
Proto tedy krajský soud konstatoval, že se stěžovatel nemůže úspěšně dovolávat toho, že délkou řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stran tvrzeného zásahu do práva na rodinný život stěžovatele krajský soud doplnil, že tento zásah nelze připisovat k tíži orgánům činným v trestním řízení. Krajský soud tedy uzavřel, že dle jeho přesvědčení by Ústavní soud neměl projednávané stížnosti vyhovět. Vrchní soud k výzvě Ústavního soudu uvedl, že obsahem ústavní stížnosti jsou opakované námitky stěžovatele, které uplatnil při své obhajobě v rámci trestního řízení. S těmito námitkami se tak odvolací soud vypořádal již ve svém rozhodnutí, proto vrchní soud pro stručnost odkázal na argumentaci obsaženou v jeho usnesení ze dne 18. 6. 2003. Vrchní soud tak měl za to, že ústavní stížnost stěžovatele není důvodná, tudíž Ústavnímu soudu navrhl, aby ji jako takovou odmítl. Nejvyšší soud České republiky v reakci na námitky stěžovatele směřující proti napadanému usnesení Nejvyššího soudu ČR odkázal na obsah odůvodnění tohoto rozhodnutí. Dále pak vyjevil své přesvědčení, že v řízení před Nejvyšším soudem ČR ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Proto Nejvyšší soud ČR navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Tato vyjádření účastníků řízení byla následně zaslána stěžovateli k replice, ten však své možnosti uvést k těmto svá stanoviska nevyužil.
II.
Ústavní soud shledal projednávanou ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Její jádro tvořila argumentace stěžovatele prokazující, že při trestním řízení v jeho věci došlo k porušení práva na projednání záležitosti v přiměřené lhůtě, bez zbytečných průtahů. Pokud v této souvislosti stěžovatel namítal, že řízení o jeho záležitosti trvalo po zbytečně dlouhou a nepřiměřenou dobu, je nutné připustit, že v tomto případě trestní řízení skutečně pokrylo časové údobí o délce trvání takřka 9 let, což by bylo možno hodnotit jako zásah do základního práva stěžovatele na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Ústavní soud se otázkou průtahů v řízení před orgány činnými v trestním řízení zabýval, především ve vztahu k činnosti obecných soudů, již v řadě svých rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 445/98, sp. zn. II. ÚS 342/99, sp. zn. II. ÚS 71/99, všechny dostupné na www.judikatura.cz).
Domnívá-li se však stěžovatel, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno podle §11 odst. 1 písm. j) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), s ohledem na porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, garantovaného Listinou a Úmluvou, poukazuje Ústavní soud v tomto směru na svou ustálenou judikaturu. Podle této porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (viz např. nepublikovaná usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 32/03, IV. ÚS 8/03 a dále usnesení IV. ÚS 487/03, publ. in Sbírka nálezů a usnesení sv. 31, usnesení č. 26, Praha, C.H.B. 2004; též nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 7/03, dostupný na www.judikatura.cz).
Při posuzování ústavní stížnosti stěžovatele pak bylo nutno mít na zřeteli taktéž nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (dosud nepublikován, dostupný na www.judikatura.cz), v němž Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Zároveň Ústavní soud zaujal v tomto nálezu stanovisko, že průtahy v trestním řízení jsou zásahem do práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který může mít za následek zrušení napadeného rozhodnutí, není-li trest odnětí svobody proporcionální s délkou řízení. Na tomto místě je však Ústavní soud nucen konstatovat, že v posuzovaném případě paradoxně vyzněly průtahy v řízení ve prospěch stěžovatele. Jedním z důsledků nepřiměřeně zdlouhavého řízení totiž bylo to, že s účinností novely trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb. počínaje 1. 1. 2002 muselo být jednání stěžovatele kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona s trestní sazbou odnětí svobody na dvě léta až osm let. Původně ovšem byla trestná činnost stěžovatele kvalifikována jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, a to dle příslušných ustanovení trestního zákona v tehdy platném znění (§89 odst. 11, §250 trestního zákona) a vzhledem k výši škody 4.866.935 Kč způsobené jednáním stěžovatele.
V případě rozhodnutí v trestní věci stěžovatele v době do 31. 12. 2001, před účinností novely trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb., by tedy stěžovatel byl vystaven trestní sazbě odnětí svobody na pět až dvanáct let. Průtahy v řízení byly tak pro stěžovatele co do trestních následků jeho jednání jednoznačně příznivé, což ve zkoumaném případě vylučuje potřebu kompenzovat případné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obdobnou problematiku již ostatně Ústavní soud řešil ve svém usnesení ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 138/04 (dosud nepublikováno).
Nakonec k námitce stěžovatele, že pociťuje zásah do práva na rodinný život garantovaného v čl. 10 odst. 2 Listiny, který způsobily obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí, lze doplnit toliko to, že postup soudů, které v souladu se zákony, zejména trestním zákonem a trestním řádem, rozhodovaly o vině a potrestání stěžovatele za spáchanou trestnou činnost, není možno považovat za zásah neoprávněný, neboť je zákonem dovolen. Postupem podle práva tedy nemohl být stěžovatel dotčen na svém právu na ochranu rodinného života před neoprávněnými zásahy dle čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 592/01, dosud nepublikováno).
Ústavní soud tedy s ohledem na výše uvedené neshledal, že by vydáním napadaných rozhodnutí bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1., čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stejně tak nedošlo ze strany obecných soudů k neoprávněnému zásahu do práva na rodinný život stěžovatele, které je chráněno v čl. 10 odst. 2 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel byl výrokem IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 29. 3. 2002, čj. 29 T 11/2000-1581, podle §226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby pro jeden skutek popsaný v obžalobě KSZ jako dílčí útok trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona.
Jelikož k tomuto výroku stěžovatel ničeho nenamítal a současně Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě tímto výrokem, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná a je třeba ji jako takovou odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči výrokům I. a III. napadaného rozsudku krajského soudu nutno stěžovatele považovat za osobu neoprávněnou. Uvedené výroky totiž nejsou svou podstatou způsobilé zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv, neboť těmito výroky bylo rozhodováno o osobě druhého obviněného Z. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu