ECLI:CZ:US:2006:2.US.223.05
sp. zn. II. ÚS 223/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. P., zastoupené JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem Táborská 29, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 34 C 64/2004, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 1 Co 277/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 34 C 64/2004, a o návrhu na zrušení části ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem ze dne 13. 4. 2005 brojila proti postupu výše uvedených soudů v její věci. K výzvě k odstranění vad, jejíž lhůta byla Ústavním soudem prodloužena, stěžovatelka požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta pro řízení před Ústavním soudem. Dne 18. 7. 2005 určený advokát doručil Ústavnímu soudu ústavní stížnost i plnou moc pro zastupování. Zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů se stěžovatelka domáhá s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka se dále domáhá zrušení části ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř., které zní: "nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva".
Stěžovatelka se žalobou na ochranu osobnosti proti JUDr. Antonínu Adámkovi, státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, domáhala omluvy a finanční náhrady ve výši 100.000,- Kč. Svůj nárok odůvodnila v prvé řadě tím, že uvedený státní zástupce listinou ze dne 11. 9. 2003, konkrétně se jedná o usnesení sp. zn. 2 Zn 9262/2003 z uvedeného data, šířil o stěžovatelce "nactiutrhačné, difamózní a lživé výroky". Stěžovatelka soud požádala o osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že žaloba neměla zákonné náležitosti, Městský soud v Praze usnesením stěžovatelce uložil vady odstranit. Stěžovatelka reagovala podáním, jímž usilovala o odstranění vytčených vad. Žádost o osvobození od soudních poplatků odůvodnila tím, že je nezaměstnaná, neboť zákony nechrání inženýrky stavařky před diskriminací, uvedla, že nemá žádný majetek větší hodnoty, že dobrým lidem dluží 35.000,- Kč a bance 20.000,- za úvěr na pořízení družstevního bytu. Následně podala návrh na nařízení předběžného opatření a zajištění důkazu, který doložila spornou listinou z 11. 9. 2003, tedy usnesením Obvodního státního zástupce pro Prahu 4, sp. zn. 2 Zn 9262/2003, úředním záznamem z 26. 2. 2003, sdělením výše uvedeného státního zástupce ze dne 13. 3. 2003, vyrozuměním z 18. 3. 2003 a 28. 9. 2003. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 34 C 64/2004, návrh na zahájení řízení odmítl (výrok I.), návrh na nařízení předběžného opatření odmítl (výrok II.), návrh na zajištění listin z blíže specifikovaných spisů zamítl (výrok III.), žalobkyni nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). Podle názoru soudu poměry stěžovatelky přiznání osvobození od soudních poplatků neodůvodňují a nadto jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, neboť to, co stěžovatelka považuje za zásah do svých osobnostních práv, žalovaný činil v rámci výkonu své pravomoci obvodního státního zástupce. Pokud stěžovatelka užívá družstevní byt, i pokud není převeden do jejího vlastnictví, hodnota jejích užívacích práv se pohybuje v řádu několika set tisíc.
Stěžovatelka podala proti výroku I. a IV. odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 1. 2005, sp.zn. 1 Co 277/2004, usnesení soudu prvého stupně ve výroku I., jímž soud odmítl návrh na zahájení řízení, změnil tak, že návrh se neodmítá, výrok IV., jímž soud nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků, odvolací soud potvrdil. Ztotožnil se s posouzením podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Přisvědčil konkrétně i stanovisku, že se v jejím případě jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když předmětným usnesením ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 2 Zn 9262/2003, žalovaný státní zástupce odůvodňoval rozhodnutí o zamítnutí stížnosti stěžovatelky proti dvěma usnesením policejního orgánu, jímž byla podle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu odložena věc trestních oznámení stěžovatelky. Žalovaný státní zástupce napadeným postupem plnil svou zákonnou povinnost. Sama skutečnost, že s jeho jednáním, resp. s obsahem odůvodnění uvedeného usnesení, stěžovatelka nesouhlasí, bez dalšího nepředstavuje zásah do jejích osobnostních práv.
Soud prvého stupně stěžovatelku usnesením ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 34 C 64/2004, vyzval k zaplacení soudních poplatků pod sankcí zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek stěžovatelka ve lhůtě k tomu stanovené nezaplatila, Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 34 C 64/2004, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že k porušení jejích ústavně garantovaných práv došlo neústavní interpretací ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. Na rozdíl od obecných soudů má za to, že obě podmínky obsažené v cit. ustanovení o.s.ř. jsou v jejím případě naplněny. Pokud jde o její sociální a majetkové poměry, uvádí, že ze samotné formulace, že "má družstevní byt" je zřejmé, že obecné soudy nepostupovaly řádně. Stěžovatelka zdůrazňuje, že není vlastníkem žádného bytu, nýbrž je pouze členem bytového družstva, s čímž jsou spojena práva a povinnosti, mimo jiné právo užívat byt. I pro případ, že by snad byt vlastnila, domnívá se, že možnost bydlet je jednou z nejzákladnějších lidských potřeb a nelze tento stav považovat za nadstandard. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem, že její žalobu je namístě považovat za zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Soudy přijetím tohoto závěru v podstatě rozhodly o meritu věci bez jednání, bez jakéhokoli dokazování či šetření. Stěžovatelka proto navrhuje zrušit i část ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř., neboť tento postup dovoluje.
Ústavní stížnost není důvodná. Jejím jádrem je polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů. Stěžovatelka odmítá jejich interpretaci a aplikaci ustanovení §138 odst. 1, věta první, o.s.ř., přičemž opakuje argumentaci, kterou již v řízení před nimi uplatila, a domnívá se, že obecné soudy rozhodné skutečnosti nesprávně posoudily. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, dle níž postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Podle ustanovení §138 odst. 1, věta prvá, o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Uvedené ustanovení konstruuje výjimku z pravidel o úhradě nákladů soudního řízení účastníky. Obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) zde ponechává prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 271/2000 či IV. ÚS 464/01 aj.).
O zřejmé bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva se jedná zejména tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno. Skutečnost, že posouzení obecného soudu, zda je namístě aplikovat v uvedené věci dobrodiní zákona - placení soudních poplatků státem, je vázáno vedle tíživých majetkových poměrů i na fakt, že se zjevně nejedná o věc bezúspěšnou, nelze považovat za neústavní překážku přístupu k soudu. Idea této zákonné úpravy je vedena snahou s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení zabránit šikanóznímu výkonu práva či oddalování splnění povinností dlužníka nepochybně zavazujících.
Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy dostatečně důkladně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly okolnostmi rozhodnými pro posouzení návrhu na osvobození od soudních poplatků. Soud prvého stupně ověřil, že žalovaný je skutečně státním zástupcem. Posoudil i předmětné listiny, na nichž stěžovatelka dotčení svých osobnostních práv staví. Zjistil, že se jedná o písemnosti, které žalovaný sepisoval v rámci trestního řízení, v němž byla šetřena trestní oznámení stěžovatelky pro trestné činy poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 trestního zákona, pomluvy podle §206 odst. 1 trestního zákona a křivého obvinění podle §174 odst. 1 trestního zákona, jichž se měla dopustit stěžovatelčina sestra Ing. K. tím, že měla uvést v omyl vyšetřovatele policejního orgánu, když o stěžovatelce uváděla, že trpí duševní poruchou, že se její zdravotní stav rychle zhoršuje a že má problémy v zaměstnání. Toto šetření bylo policejními orgány uzavřeno a věc podle §159a odst. 1 trestního řádu odložena. Žalovaný státní zástupce v listině, resp. usnesení, které stěžovatelka předně označuje za difamující, ke stížnosti stěžovatelky posuzoval, zda závěr policejního orgánu o odložení věci byl správný. Civilní soud prvého stupně i odvolací soud z předložených listin ověřily, že státní zástupce v dané věci nikterak nevybočil z rámce povinností, které mu zákon s ohledem na jeho postavení v trestním řízení ukládá. Soudy tak dospěly k závěru, že pokud stěžovatelka žalobu na ochranu osobnosti proti uvedenému státnímu zástupci staví pouze na tom, že s obsahem předmětného usnesení nesouhlasí, zjevně nemůže být ve věci úspěšná. Soud prvého stupně proto stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku usnesením vyzval.
Napadená rozhodnutí zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Nelze přisvědčit ani tvrzení, že soudy napadenými rozhodnutími rozhodly o meritu věci. Pokud by stěžovatelka soudní poplatek k následné výzvě soudu zaplatila, věc by byla meritorně projednána a stěžovatelka by měla prostor se k věci před soudem vyjádřit. Byla-li by hypoteticky ve věci úspěšná, soud by poražené straně uložil i uhradit stěžovatelce její náklady soudního řízení, včetně soudních poplatků. Pokud tak však neučinila, sama se možnosti projednat věc u soudu zbavila.
Soud prvého stupně se nad rámec uvedené okolnosti, která sama odůvodňuje nepřiznání osvobození od soudních poplatků, zabýval i posouzením majetkových poměrů stěžovatelky. Námitky, stěžovatelky stran formulace, že "má družstevní byt", se jeví jako zcela nedůvodné, neboť je soud v napadeném rozhodnutí vůbec nepoužil (srov. odůvodnění usnesení ze dne 14. 7. 2004, č.l. 39 spisu). Soud naopak uvedl, že stěžovatelka užívá družstevní byt a tuto skutečnost, s ohledem na značnou hodnotu, kterou užívací práva k družstevnímu bytu v dnešní době představují, použil jako argument podporující jeho závěr, že stěžovatelka podmínky pro osvobození od soudních poplatků nesplňuje. Tomuto postupu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Nikterak se totiž nedotýká stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Právo bydlet svědčí stěžovatelce, člence bytového družstva, na základě jejích užívacích práv k bytu, garantuje jej obchodní zákoník. Toto právo však není právem ústavně zaručeným, nelze jej dovodit ani z čl. 30 odst. 2 Listiny, ani z mezinárodních smluv, k jejichž dodržování se Česká republika zavázala. Pokud se stěžovatelka jako nezaměstnaná ocitla v hmotné nouzi, jistě využívá nástrojů, kterými stát garantuje dosažení příjmů nad hranicí životního minima. Jedná se tedy předně o oblast přerozdělování finančních prostředků v rámci systému sociálního zabezpečení. V posuzované věci se nejedná o situaci, kdy by stěžovatelce hrozilo omezení či zbavení jejích zákonných práv užívat družstevní byt. Přihlédnutí k této skutečnosti (stěžovatelka sama ji v žádosti uvedla) při posouzení jejích majetkových poměrů z hlediska případného využití uvedeného dobrodiní zákona, je jistě hlediskem legitimním.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Toto právo nelze pojímat jako právo stěžovatelky na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Vzhledem k takto vyloženým důvodům byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části shora označeného zákonného ustanovení odmítnuty [§43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu