ECLI:CZ:US:2006:2.US.233.04
sp. zn. II. ÚS 233/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele J.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, čj. 11 T 12/2002-1508, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2003, čj. 6 To 102/2003-1650, a dále o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, čj. 11 T 12/2002-1508, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit náhradu škody poškozeným, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 4. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání čtrnácti let a trestu propadnutí věci 1 ks CD - neobvyklé samply, a jimiž mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným J.A., T.A. a F., s.r.o.
Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí porušily jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na spravedlivý proces.
Podstatu ústavní stížnosti stěžovatele tvořilo vyjmenování pochybení, jichž se obecné soudy dopustily při projednávání jeho věci, která ve svém důsledku zapříčinila porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Námitky stěžovatele bylo v zásadě možno rozdělit do čtyř skupin.
Nejprve tak stěžovatel poukazoval na nesprávné hodnocení důkazů obecnými soudy, konkrétně hodnocení výpovědi stěžovatele, výpovědi matky stěžovatele a výpovědi druhého obžalovaného K., když první dvě ze jmenovaných označily obecné soudy za nevěrohodné, aniž by toto dostatečně prokázaly. Naopak výpověď druhého obžalovaného K. považovaly obecné soudy za věrohodnou, přestože také pro toto chybí dostatečný podklad v provedeném dokazování.
Dále pak stěžovatel napadal použití některých důkazů obecnými soudy při rozhodování o vině stěžovatele, jelikož se dle tvrzení stěžovatele mělo jednat o důkazy získané v rozporu s příslušnými procesními předpisy, a to v případě důkazu rámečku s bankovkou o nominální hodnotě 1 USD a SIM karty z K., či důkazy bez opory v provedeném dokazování, zde telefonický kontakt stěžovatele s druhým obžalovaným K. ve 20,05 hod dne 20. 12. 2001 a zapůjčení černé zimní bundy stěžovatelem druhému obžalovanému K. v době "před vraždou" poškozeného P.A.
Další námitky stěžovatele směřovaly proti skutkovým zjištěním, jež učinily obecné soudy na základě provedeného dokazování. Dle přesvědčení stěžovatele tak nebylo možno souhlasit s jednotlivými dílčími závěry, které obecné soudy konstatovaly ve svých rozhodnutích, jelikož provedené dokazování jednoznačně nepotvrzovalo pravdivost tvrzení o střelbě na poškozeného zbraní s tlumičem, o jasném doznání stěžovatele druhému obžalovanému K., o držbě zbraně stěžovatelem ještě dne 20. 12. 2001, resp. důkazy pro tato tvrzení ve shromážděném důkazním materiálu zcela absentovaly, což však obecným soudům nebránilo tato uvést ve svých rozhodnutích.
Nakonec pak stěžovatel v rámci stížnosti připojil své výtky obecného charakteru, které zpochybňovaly činnost obecných soudů zejména při hodnocení důkazů a určování rozsahu dokazování potřebného pro rozhodnutí ve věci stěžovatele a také doplnil, že odvolací soud nedostál důsledně své přezkumné povinnosti, zda veškerá práva stěžovatele byla šetřena, zda dokazování bylo úplné a zda skutkové závěry soudu první instance jsou úplné a v souladu s provedenými důkazy a stejně tak se odvolací soud nezabýval všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání, tyto nebral v potaz a bez jejich věcného posouzení je paušálně odmítl jako opakovanou obhajobu stěžovatele.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické.
Dle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 11 T 12/2002, z něhož zjistil, že stěžovatel v době, na místě a za okolností popsaných ve výroku rozsudku krajského soudu ze dne 17. 6. 2003, čj. 11 T 12/2002-1508, střelil třikrát do oblasti hlavy a krku poškozeného P.A., na základě čehož tento poškozený zemřel. Poté mu stěžovatel odcizil finanční hotovost v různých měnách v celkové hodnotě nejméně 1.775.624,20 Kč. Taktéž pak si bez povolení opatřil a přechovával střelnou zbraň v době a na místě upřesněném ve výroku napadaného rozsudku krajského soudu. Těmito skutky stěžovatel spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtrnácti let a trestu propadnutí věci 1 ks CD - neobvyklé samply. Stěžovateli byla napadaným rozsudkem krajského soudu také uložena povinnost nahradit škodu poškozeným J.A., T.A. a F., s.r.o. v celkové výši 1.025.371 Kč. Spolu se stěžovatelem pak byl napadeným rozsudkem krajského soudu odsouzen také druhý obžalovaný K., a to pro pomoc stěžovateli jako pachateli trestného činu v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání a pro převedení na sebe věcí, které byly získány trestným činem spáchaným jinou osobou, čímž se dopustil trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 trestního zákona a trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a trestu propadnutí věcí jmenovaných ve výroku napadaného rozsudku krajského soudu. Odvolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 17. 6. 2003 stěžovatele, krajského státního zástupce a všech tří poškozených zamítl jako nedůvodné s odkazem na §256 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 19. 11. 2003, čj. 6 To 102/2003-1650.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 7. 7. 2004, čj. 3 Tdo 646/2004-1809, jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b trestního řádu, tedy na základě §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky však tato ústavní stížnost nesměřuje.
Pro rozhodnutí ve věci shromáždil soud I. stupně obsáhlý důkazní materiál. Za jediný přímý důkaz, který ukazoval na osobu pachatele zkoumané trestné činnosti, bylo ovšem možno považovat pouze výpověď druhého obžalovaného K., kterou ten učinil v přípravném řízení. Tuto také krajský soud pojal jako základ pro svá skutková zjištění, když ji s přihlédnutím k ostatním zajištěným důkazům vyhodnotil jako věrohodnou, a to v té části, jež se dotýkala činů stěžovatele. Naopak svědeckou výpověď matky stěžovatele a výpověď stěžovatele v postavení obžalovaného, které vyvracely možnost spáchání zkoumané trestné činnosti stěžovatelem, krajský soud označil za nevěrohodné. Na spáchání činů právě stěžovatelem, za něž byl ten poté rozsudkem krajského soudu odsouzen, nicméně poukazovala řada dalších nepřímých důkazů, které soud zohlednil při posuzování trestné činnosti stěžovatele. Odvolací soud odvolání stěžovatele, krajského státního zástupce a všech tří poškozených zamítl jako nedůvodné, neboť konstatoval, že řízení před soudem I. stupně nebylo zatíženo takovými procesními vadami, které by mohly mít vliv na správnost napadaného rozsudku krajského soudu a zároveň připojil své stanovisko, že krajskému soudu není možno vytknout pominutí některého významného důkazu či okolnosti při ustálení skutkového stavu nebo že by některý důkaz hodnotil v rozporu s jeho obsahem či z důkazů vyvodil závěry, které z nich logicky nevyplývají. Odvolací soud tedy měl za to, že skutková zjištění učiněná krajským soudem jsou úplná a mají oporu ve výsledcích dokazování.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Brně v rámci svého vyjádření pouze Ústavnímu soudu sdělil, že námitky uvedené ve stížnosti a dotýkající se řízení před nalézacím soudem byly již řešeny v odůvodnění napadaného rozsudku krajského soudu.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že nemá, co by nad rámec argumentace uvedené v napadaném usnesení ze dne 19. 11. 2003 doplnil.
Tato vyjádření byla následně zaslána stěžovateli na vědomí. Ten v rámci své repliky vyjádřil přesvědčení o důvodnosti jím podané ústavní stížnosti, neboť napadanými rozhodnutími obou obecných soudů dle jeho názoru došlo k zásahu do jeho práv a svobod takovým způsobem a v takovém rozsahu, že tento zásah vyžaduje zákrok Ústavního soudu ČR tak, aby jeho rozhodnutím byla zrušena obě napadená rozhodnutí obecných soudů. V dalším poté připojil, že oba obecné soudy se de facto k obsahu jeho ústavní stížnosti meritorně nevyjádřily, neboť jejímu obsahu nic nevytýkají. Nakonec pak stěžovatel odkázal na svou ústavní stížnost, v níž je dostatečně obšírně popsáno, v čem spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces a porušení zásady presumpce neviny při projednáváni jeho věci před obecnými soudy.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti tvoří námitky stěžovatele vůči procesu dokazování před obecnými soudy, když ty se měly dopustit nesprávného hodnocení věrohodnosti určitých důkazů, jmenovitě tří výše zmíněných výpovědí, a dále měly provedené důkazy hodnotit vadně v tom smyslu, že na jejich základě dospěly obecné soudy k některým skutkovým zjištěním, která ovšem postrádala podklad v rámci provedeného dokazování.
Následkem tohoto pak obecné soudy učinily nesprávný právní závěr o vině stěžovatele. K tomuto Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci.
Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. O takový případ však v projednávané věci nejde. Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že je způsobilý garantovat úspěch v řízení.
Pokud stěžovatel ve své stížnosti namítá, že obecné soudy vycházely pouze z důkazů, které ho usvědčovaly a pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch, resp. selektivně zdůrazňovaly skutečnosti nepříznivě směřující ke stěžovateli, Ústavní soud k tomuto konstatuje, že nalézací i odvolací soud se zmíněnými námitkami stěžovatele podrobně zabývaly, a to zejména a obsáhle právě pokud jde o věrohodnost jednotlivých výpovědí. Krajský soud po pečlivém posouzení označil výpověď stěžovatele v postavení obžalovaného a svědeckou výpověď matky stěžovatele, obě vyvracející možnost spáchání zkoumané trestné činnosti stěžovatelem, za nevěrohodné, oproti výpovědi druhého obžalovaného K. (čl. 1528-1532). Tomuto hodnocení přisvědčil taktéž soud odvolací (čl. 1672-1676). Stejně tak, pokud soud I. stupně vedle celé řady dalších zmiňuje jako jednu ze skutečností svědčících o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele okolnosti získání jeho výpovědi, včetně doby získání této, není toto možno považovat za porušení zásady presumpce neviny, neboť krajský soud přednesl také množství jiných poznatků, z nichž lze na nevěrohodnost výpovědi stěžovatele usuzovat (čl. 1528-1532).
Nakonec je pak třeba uvést, že stěžovatelem odmítaná skutková zjištění obecných soudů, tedy závěr o střelbě na poškozeného zbraní s tlumičem, o jasném doznání stěžovatele druhému obžalovanému K. v průběhu cesty z B. do V. dne 20. 12. 2001 či o držbě zbraně stěžovatelem ještě dne 20. 12. 2001, nelze označit za skutková zjištění, o nichž by existovaly důvodné pochybnosti, neboť k těmto obecné soudy dospěly na základě získaného důkazního materiálu, jenž je specifikován na čl. 1512, 1521-1525.
Je tedy možno uzavřít, že Ústavní soud nezjistil ničeho, jež by nasvědčovalo tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů.
Stěžovatel rovněž napadal použití některých důkazů obecnými soudy při rozhodování o jeho vině. V této souvislosti je třeba dát stěžovateli částečně za pravdu, jelikož krajský soud se skutečně nevyvaroval jistých nepřesností v textu odůvodnění svého rozhodnutí, ačkoliv nikoliv přímo v intencích, jaké naznačuje stěžovatel. Na čl. 1526 ve spojení s čl. 1528 se v rámci odůvodnění rozsudku krajského soudu podává, že jednoznačnou spojitost osob obou obžalovaných, tedy stěžovatele a druhého obžalovaného K., s žalovanou trestnou činností dává souhrn na čl. 1527-1528 specifikovaných důkazů, když za jeden z nich je jmenován rámeček s bankovkou v nominální hodnotě 1 USD zajištěný v rámci domovní prohlídky u stěžovatele, který odpovídá části výpovědi druhého obžalovaného K., který se zmiňuje o obálce s rámečkem a v ní uložené mj. bankovce 1 USD, kterou používal stěžovatel. Druhý obžalovaný K. se ve své výpovědi na čl. 643 ovšem vyjádřil o bílé obálce a v ní uložené mj. bankovce 1 USD, zmínka o rámečku zde chybí. Tento nesoulad nicméně nemůže mít žádny vliv na použitelnost tohoto důkazu, potažmo na správnost skutkových a právních závěrů krajského soudu. Dále také na čl. 1529 krajský soud v rámci svého rozhodnutí tvrdí, že svědkyně matka stěžovatele a stěžovatel sám vypověděli o zapůjčení černé zimní bundy stěžovatelem druhému obžalovanému K. v době těsně předtím, než se měla vražda poškozeného P.A. udát. Skutečnost seznatelná z čl. 611 a 785 je taková, že oba zmínění situovali zapůjčení černé zimní bundy stěžovatelem druhému obžalovanému K. do doby 20,15 hod dne 20. 12. 2001, tedy těsně poté, než se měla vražda poškozeného A. udát. Zde je ovšem podstatné mít na zřeteli, že krajský soud tyto informace na čl. 1529 zmiňuje za účelem, aby tak prezentoval spolupůsobení stěžovatele při přípravě výpovědi svědkyně matky stěžovatele. Je tedy možné připustit, že krajský soud se v této jednotlivosti, tedy v době, do které stěžovatel a jeho matka zasadili půjčení černé zimní bundy druhému obžalovanému K., mýlí, resp. ji uvádí nepřesně, avšak to neodporuje jinak správnému zjištění krajského soudu, že obě tyto výpovědi se v podstatné míře shodují, z čehož pak krajský soud s přihlédnutím k dalším okolnostem dovozuje nevěrohodnost těchto výpovědí.
Přestože tedy výše uvedeným dílčím námitkám stěžovatele by Ústavní soud mohl dát za pravdu, přičemž však nikoliv v těch souvislostech, jaké vyobrazuje stěžovatel ve své stížnosti, důsledek tohoto není takový, aby bylo možno konstatovat porušení základních práv stěžovatele, tedy jeho práva na spravedlivý proces.
Dále je pak nutno doplnit, že obecné soudy o vině stěžovatele nerozhodovaly, jak tvrdí stěžovatel ve své stížnosti, na základě důkazu telefonického kontaktu mezi stěžovatelem a druhým obžalovaným K. dne 20. 12. 2001 ve 20,05 hod, pro něhož není opora v provedeném dokazování, což je zcela zřejmé ze znění rozhodnutí odvolacího soudu na čl. 1677. Nakonec v otázce užití důkazu SIM karty z K., o které vypověděl druhý obžalovaný K. v rámci podání vysvětlení podle §158 odst. 3, 4 trestního řádu (čl. 49), v rámci své výpovědi obviněného v přípravném řízení (čl. 643) a jež byla nalezena při prohlídce jiných prostor provedené v souladu s §83a odst. 1, 3 a §55 odst. 1 trestního řádu, neshledal Ústavní soud nic, co by ukazovalo na jeho neprocesnost.
Jako reakce na výtky zpochybňující činnost obecných soudů, zejména při hodnocení důkazů a určování rozsahu dokazování potřebného pro rozhodnutí ve věci stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že dle jeho zjištění se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, zároveň důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily. Oba obecné soudy ve svém souhrnu, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, provedly obsažné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ústavní soud uzavírá, že vina stěžovatele byla prokázána na základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití zákonných procesních prostředků. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže ani v této souvislosti nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje.
Pokud stěžovatel v dalším označuje činnost odvolacího soudu za nedostatečnou s tím, že odvolací soud nedostál důsledně své přezkumné povinnosti a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání, nelze s tímto souhlasit, neboť odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku soudu I. stupně a aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění i jejich následného právního hodnocení krajským soudem. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se odvolací soud nezabýval jeho odvolacími námitkami. Nutno vyjít ze skutečnosti, že s obsahem těchto námitek, jejichž podstatou je především polemika stěžovatele s hodnocením důkazů soudem I. stupně, obzvláště věrohodnosti jednotlivých učiněných výpovědí, a dále také stěžovatelem tvrzená nepoužitelnost některých důkazů, se vypořádal již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí. Protože odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil, nebylo třeba tyto závěry znovu odůvodňovat, ale postačilo, že na ně odvolací soud jako na správné odkázal. Navíc pak odvolací soud připojil vlastní úvahy o skutkových a právních zjištěních učiněných soudem I. stupně, které tato zjištění podporují a zároveň reagují na odvolací námitky stěžovatele. Ústavní soud nepovažuje takovýto postup za jakkoliv protiústavní.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Toto zároveň značí, že se tak stalo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jak zákon o Ústavním soudu předpokládá. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 3. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu