ECLI:CZ:US:2006:2.US.236.05
sp. zn. II. ÚS 236/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ústí nad Labem, Na Stráni 26, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení ústavně zaručených práv, chráněných čl. 8 odst. 2, čl. 36, odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr.zák., spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu zákazu činnosti ve statutárních orgánech obchodních společností na čtyři roky. Rovněž požaduje zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně jako nedůvodné.
Stěžovatel dále uvádí, že dovolání, které podal proti usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1428/2004, odmítnuto dle §256i odst. 1 písm.e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Toto usnesení bylo jeho právnímu zástupci doručeno dne 28. 2. 2005 a ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu je proto podána ve lhůtě.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jak v opravném řízení, tak v řízení před obecným soudem I. stupně (a stejně tak v přípravném řízení) byla porušena jeho ústavně zaručená práva na ochranu osobní svobody a na soudní ochranu tím, že trestní řízení neproběhlo způsobem, který stanoví zákon. Uvádí, že závěry obecných soudů o jeho vině jsou ve zřejmém rozporu s výsledky dokazování, a v podrobnostech poukazuje na konkrétní pochybení a rozpory. Dle přesvědčení stěžovatele jeho jednáním nebyl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, t.j. opatření prospěchu na úkor jiného a z popisu skutku ani nevyplývá následek získání prospěchu značného rozsahu. Výrok o vině v rozsudku krajského soudu nemá oporu v popisu skutku a tak pokud byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr.zák., a za tento trestný čin odsouzen, stalo se tak v rozporu se zákonem.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") umožňující její meritorní projednání.
Při přezkumu ústavní stížnosti z tohoto hlediska musel Ústavní soud přihlédnout k tomu, že ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně, přestože rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo k dovolání stěžovatele podrobeno meritornímu dovolacímu přezkumu (podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), a řízení tak bylo završeno až usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1428/2004, o odmítnutí dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Po uvážení této skutečnosti a s odkazem na svoji judikaturu (např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 465/04, sp. zn. IV. ÚS 304/05, 4 ÚS 370/05) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Rozhodnutí o dovolání, kterým byla věc projednána meritorně, je bezpochyby rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a který v prvé řadě musí být ústavní stížností napaden. Má-li dojít k nápravě údajného zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelových ústavně zaručených práv, je naprosto nezbytné, aby do hodnocení závěrů obecných soudů byly zahrnuty především závěry prezentované v rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva; v daném případě je představuje usnesení Nejvyššího soudu. Pokud by toto usnesení zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, nebyla by respektována zásada právní jistoty, nadto po případné kasaci druhostupňového rozhodnutí by usnesení Nejvyššího soudu nemělo žádnou oporu pro svoji existenci.
Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavní stížnosti i z jejího doplnění ze dne 23. 9. 2005, a to jak z jejich záhlaví, odůvodnění (str. 2 bod IV.) a petitu je zřejmé, že stěžovatel napadá pouze rozhodnutí soudu I. a II. stupně a také těmito rozhodnutími se cítí byt dotčen ve svých ústavně zaručených právech.
I když důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti jsou pouze procesního charakteru, nelze však pominout jejich klíčovou roli pro meritorní rozhodnutí Ústavního soudu, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj