ECLI:CZ:US:2006:2.US.25.06
sp. zn. II. ÚS 25/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Architektura staveb, s.r.o., se sídlem České Budějovice, Větrná 76, IČO 260 30 586, zastoupené JUDr. Karlem Fořtem, advokátem se sídlem České Budějovice, Hradební 35, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 7. 2005, čj. 6 C 662/2004-89, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2005, čj. 7 Co 2363/2005-114, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 1. 2006 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Okresního soudu v Jindřichově Hradci a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo plynoucí z článku 11 odst. 1 a 3 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a o projednání věci mimo pořadí.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 6 C 662/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Jindřichově Hradci zamítl rozsudkem ze dne 26. 7. 2005, čj. 6 C 662/2004-89, žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti žalované Mgr. J. P. zaplatit jí částku 7.079,-Kč s příslušenstvím, která představovala podíl nákladů za vyhotovení geometrického plánu pořízeného v souvislosti s rozdělením parcel, které koupila žalovaná. Dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 29.553,-Kč. Vyšel ze zjištění, že pořízení geometrického plánu pro účely řádné realizace převodu pozemků žalovaná nezadávala a své pozemky nabývala v době, kdy již byl vyhotoven. Současně nezjistil, že by existovala nějaká dohoda, na základě níž by se žalovaná zavázala k úhradě těchto nákladů, a nedovodil ani, že by se žalovaná na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatila. V řízení úspěšné žalované přiznal soud náhradu nákladů řízení, které představují náklady za právní zastoupení advokátem a náklady samotné žalované (která se k nařízenému jednání dostavila z místa svého pobytu v Kanadě) představující výdaje za letenku a stravné.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, čj. 7 Co 2363/2005-114, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 28.329,-Kč. Rozhodl i o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.659,-Kč. Konstatoval, že nalézací soud zjistil správně a úplně skutkový stav a věc i správně právně posoudil. Nezjistil ani, že by výkon práv žalované byl v rozporu s dobrými mravy, jak poukazovala stěžovatelka. Odvolání shledal částečně důvodným toliko ve výroku o nákladech řízení, a to v části přiznaného stravného, když nedovodil, že žalované pobytem na území České republiky vznikly zvýšené náklady na stravování oproti tomu, pokud by v uvedeném období pobývala v Kanadě.
Stěžovatelka napadla rozsudky soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností, v jejíž úvodní části podrobně rekapituluje průběh řízení před soudy. V další části pak upozorňuje na to, že bez obstarání geometrických plánů by předmětná kupní smlouva nemohla být uzavřena. Úvahy okresního soudu o tom, v čí prospěch se již oddělené a v katastru nemovitostí zapsané parcely prodávaly a zřizovalo se právo věcného břemene, považuje za bezpředmětné, neboť smlouvu v uvedené podobě potřebovali jak prodávající, tak i žalovaná jako kupující. Dle stěžovatele žalovaná získala na její úkor nezanedbatelný majetkový prospěch tím, že se jí dostalo plnění bez právního důvodu a současně za ni bylo vynaloženo v tomto rozsahu to, co měla ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. hradit ona sama. Stěžovatelka poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, týkající se článku 36 odst. 1 Listiny, jenž soudům ukládá povinnost postupovat způsobem předepsaným občanským soudním řádem, tedy rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, důkazy hodnotit volným hodnocením jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyložit, které skutečnosti vzaly za prokázané, jakými úvahami se řídily a jak zjištěný skutkový stav podle zákona posoudily. Tvrdí, že uvedeným zákonným a ústavním příkazům oba soudy neučinily zadost, neboť z odůvodnění napadených rozsudků nelze zjistit, na základě čeho dospěly ke svým závěrům. Soudy také nesprávně a proti logice věci uzavřely, že se žalovaná na úkor stěžovatelky neobohatila. Dle stěžovatelky tak porušily ustanovení §451 a násl. obč. zák. a v konečném důsledku i právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny. Rozhodly i v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Závěrem stěžovatelka poukazuje na vykonatelnost a závaznost napadených rozhodnutí a tvrdí, že jejich výkonem před rozhodnutím Ústavního soudu by vznikla újma nepoměrně větší, než která by nastala odložením jejich vykonatelnosti. V této souvislosti pokazuje na výši žalovaného nároku a výši nákladů řízení. Má za to, že odložení vykonatelnosti by nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Současně žádá, aby Ústavní soud s přihlédnutím k povaze věci rozhodl o jejím projednání mimo pořadí.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v v Jindřichově Hradci vyslovil přesvědčení, že v předmětném řízení dodržel veškeré procesní předpisy, a stejně tak postupoval i stran uplatnění hmotně právních norem. Dle úsudku soudu nemá ústavní stížnost své opodstatnění, neboť žádné základní právo stěžovatelky zaručené ústavním zákonem porušeno nebylo. Ani Krajský soud v Českých Budějovicích nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, když nesdílí názor stěžovatelky, že by se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila. Dle něj nebylo rozhodnuto ani v rozporu s dobrými mravy, když žalovaná žádným způsobem do práv stěžovatelky nezasáhla.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým, či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, vyslovenými v odůvodnění napadených rozsudků. Tato rozhodnutí považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelná, neboť z nich podle jejího názoru nelze zjistit, na základě čeho soudy ke svým závěrům dospěly.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98).
V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které stěžovatelka ostatně ani v průběhu řízení nezpochybňovala. Z nich shodně jako nalézací soud dovodil, že žalovaná se na úkor stěžovatelky žádným způsobem neobohatila, když stěžovatelka zaplacením úhrady za geometrický plán neplnila za žalovanou, ale za toho, kdo vypracování geometrického plánu za účelem realizace prodeje pozemků objednal. V této souvislosti lze odkázat i na zjištění, vyplývající z provedeného dokazování, že ve vztahu k žalované bylo mezi účastníky od počátku jasné, že není ochotna žádné další náklady spojené s kupní smlouvou, včetně nákladů za vyhotovení geometrického plánu, hradit a právě z toho důvodu bylo z původního znění kupní smlouvy toto ujednání vypuštěno. Pokud tedy smlouva neobsahuje žádné ujednání o tom, že by se žalovaná zavázala poměrnou část těchto nákladů uhradit, a to nebylo sjednáno ani jiným způsobem, nelze závěrům obecných soudů nic vytknout. Argumentace stěžovatelky, že bylo rozhodnuto v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., není dle názoru Ústavního soudu namístě, neboť, jak je uvedeno výše, žalovaná žádným způsobem do práv stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy nezasáhla.
Právní závěry soudů obou stupňů, plynoucí ze zhodnocení dokazování, které bylo provedeno za dodržení principů spravedlivého procesu, je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že napadená rozhodnutí nejsou přezkoumatelná. Z odůvodnění obou rozhodnutí jednoznačně vyplývá, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k vysloveným právním závěrům, a o jaká ustanovení právních předpisů svá rozhodnutí opřely. Námitkami stěžovatelky, z nichž některé jsou předmětem ústavní stížnosti, se adekvátně zabývaly. Jejich odůvodněný postup není projevem libovůle či dokonce svévole a není ani v extrémním rozporu s požadavky spravedlnosti. Pouhá skutečnost, že stěžovatelka nebyla v soudním sporu úspěšná a neztotožňuje se s vyslovenými právními závěry, nemůže sama o sobě vést k úvaze o porušení jejich ústavně zaručených práv.
Jelikož Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů nic ústavně nonkonformního, nemůže ani v konečném důsledku konstatovat porušení práva stěžovatelky vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 18. dubna 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v.r.
předseda senátu