ECLI:CZ:US:2006:2.US.26.06
sp. zn. II. ÚS 26/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. D., zastoupeného JUDr. Otto Walachem, advokátem Advokátní kanceláře v Třinci, 1. máje 493, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 16. 5. 2005, č.j. 16 C 294/96-559, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 20. 6. 2005, č.j. 16 C 294/96-588 (v části, kterou nebylo jeho návrhu vyhověno), takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 30 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, ve znění rozsudku doplňujícího, a to v části, kterou soud jeho návrh na zaplacení částek vyšších než požadoval, zamítl. (Stěžovatel má patrně na mysli výrok, kterým by zamítnut návrh na zaplacení částek vyšších, než mu bylo přiznáno výrokem, jímž bylo jeho návrhu vyhověno.)
Napadeným rozsudkem bylo rozhodováno o žalobě stěžovatele na odškodnění pracovního úrazu formou náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobě bylo vyhověno co do částky 1 258 017 Kč s 17% úrokem z prodlení ročně, počítaným vždy od ve výroku specifikované doby prodlení a žalovanému bylo dále uloženo platit stěžovateli od 1. 6. 2005 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 11 142 Kč měsíčně. Soud žalobě nevyhověl, pokud stěžovatel požadoval částky vyšší, neboť dle názoru soudu stěžovatel neoprávněně nekrátil požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku o minimální mzdový tarif, respektive minimální mzdu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že s uvedeným postupem nesouhlasí a odpočet minimální mzdy považuje za neústavní. Uvádí, že opravný prostředek proti rozsudku okresního soudu nepodal, neboť byl fyzicky a psychicky vyčerpán dlouhým sporem a návrh na předběžnou vykonatelnost rozsudku byl zamítnut.
Navrhuje, aby ústavní stížnost byla přijata podle §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť přesahuje jeho zájmy.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
V dané věci je nesporné, že stěžovatel proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím, která, jak Ústavní soud ověřil, byla doručena jeho právnímu zástupci dne 28. 6. 2005, nepodal opravný prostředek.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, náleží požadavek subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. např. sp.zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl.).
V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně. Nápravy jím tvrzeného nesprávného postupu tohoto soudu však mohl dosáhnout v odvolacím řízení, pokud by proti napadenému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku, ve znění opravného rozsudku, podal odvolání. Za situace, kdy tento zákonný prostředek, který měl stěžovatel na ochranu svých práv k dispozici a byl o něm řádně poučen, nevyužil, není Ústavní soud s ohledem na vyslovenou zásadu subsidiarity oprávněn napadená rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat.
Na daný případ nelze ani aplikovat ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož použití stěžovatel navrhuje. Toto ustanovení představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádným případech, kdy lze dovodit podstatný přesah vlastních zájmů. Řešení v ústavní stížnosti nastolené otázky musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky opakovatelnosti a neomezenosti konkrétní věcí. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatný přesah může být odůvodněn potřebou zrušit neústavní právní předpis, potřebou zrušit předpis, který v vyvolává v praxi potíže a vyžaduje novelizaci, event. se věc svou povahou dotýká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství sporů, případně je dána potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu, či je dána potřeba dodržování respektování nálezů Ústavního soudu. Ústavní soud konstatuje, že nelze v projednávané ústavní stížnosti dovodit splnění uvedených požadavků a tudíž přesah vlastních zájmů stěžovatele.
Ostatně stěžovatel sám žádnou argumentaci na podporu svého tvrzení o přesahu vlastních zájmů neuvádí a pouze odkazuje na subjektivní důvody, spočívající v únavě z dlouhého sporu, v jejichž důsledku nepodal opravný prostředek. Ustanovení §75 odst. 2 však nemůže sloužit ke zvýhodnění stěžovatele, který výlučně z osobních důvodů nevyužil možnosti zajistit si v řízení před obecnými soudy ochranu svých práv v rámci obvyklého instančního postupu za využití řádných opravných prostředků.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu