ECLI:CZ:US:2006:2.US.265.04.1
sp. zn. II. ÚS 265/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V.B., zastoupeného advokátem Mgr. M.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2004, čj. 14 Co 588/2003-172 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 4 C 100/96, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mu byla uložena povinnost vyklidit předmětný byt, neboť na něj nepřešel nájem dle ust. §706 občanského zákoníku.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podal dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze. Ústavním soudem byla tato tvrzená skutečnost ověřena a potvrzena, a proto Ústavní soud přerušil řízení, neboť považoval za nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud.
Nejvyšší soud dovolání dne 19. 10. 2005 rozsudkem čj. 26 Cdo 1472/2005 dle ust. §243b odst. 2 věta před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl, neboť shledal, že rozhodnutí o odvolání bylo správné. Tímto odpadl důvod přerušení řízení před Ústavním soudem.
Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá, posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo.
Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci; to znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, když náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR; ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě totiž není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tak představuje prostředek ultima ratio, tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že jestliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se námitkami stěžovatele, k čemu ve věci Ústavnímu soudu k posouzení předložené došlo, orgán k tomu ex lege povolaný věcně zabýval.
Uvedený závěr respektuje rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci a skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který se může zabývat námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích. Smyslem a účelem takto vymezeného přezkumu je mimo jiné i to, aby měl Ústavní soud možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledá-li k tomu zákonem stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadeným rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, kterým byly námitky stěžovatele meritorně přezkoumány, by vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by takové rozhodnutí zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V jedné věci by totiž mohly existovat dvě různá rozhodnutí meritorního přezkumu, což lze z pohledu právní jistoty považovat za výrazně nežádoucí stav.
K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, kterým byla věc meritorně přezkoumána.
V dané věci přitom stěžovatel nerozšířil ústavní stížnost o návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu v jeho věci ve lhůtě 60 dnů ode dne jeho doručení, ani jej nenapadl novou ústavní stížností.
Zákonná lhůta k napadení rozhodnutí dovolacího soudu v řízení před Ústavním soudem uplynula.
V důsledku takového deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním nenapadl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2006
Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj