ECLI:CZ:US:2006:2.US.266.05
sp. zn. II. ÚS 266/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké - ze dne 23. března 2006 sp. zn. II. ÚS 266/05 ve věci ústavní stížnosti I., s. r. o. v likvidaci, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 2 Ko 5/2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 22 K 38/2004, jimiž bylo zastaveno řízení o prohlášení konkursu, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 2 Ko 5/2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 22 K 38/2004 se zrušují.
II. Návrh na zrušení ustanovení §5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2005 stěžovatelka navrhuje zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva podle čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka se domáhala prohlášení konkursu na svůj majetek u Krajského soudu v Ostravě podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). Soud ji usnesením ze dne 2. 11. 2004 vyzval k zaplacení zálohy na náklady konkursu ve výši 50 000 Kč ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení s poučením, že soud může řízení o prohlášení konkursu zastavit podle §5 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, nebude-li ve stanovené lhůtě záloha zaplacena. Usnesením napadeným ústavní stížností soud řízení zastavil s odůvodněním, že zaplacení zálohy na náklady konkursu je nezbytné pro zajištění průběhu konkursního řízení, když uvedená záloha má pokrýt nezbytně nutné náklady správce konkursní podstaty a minimální výše odměny správce činí 50 000 Kč. Podle prohlášení dlužníka jsou jeho majetkem pohledávky, které jsou soudně vymáhány, a movité věci za vstupní ceny 28 177 Kč. V této fázi řízení si soud není schopen učinit úsudek o dobytnosti předmětných pohledávek a o prodejnosti, případně výtěžnosti prodeje movitého majetku.
Proti usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že nemohla zaplatit stanovenou zálohu, neboť nedisponuje požadovanou částkou, její pohledávky jsou s největší pravděpodobností nevymahatelné, popřípadě promlčené a její movitý majetek má takřka nulovou tržní hodnotu. Soud měl spíše postupovat podle §12a odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání a zamítnout návrh pro nedostatek majetku. Vytýkala soudu prvního stupně, že ji nevyzval k doložení listinných důkazů a nenařídil jednání k prokázání skutečnosti, zda by výtěžek zpeněžení majetku mohl pokrýt náklady konkursu, a tak si nevytvořil předpoklady pro učinění úsudku o prodejnosti majetku a dobytnosti pohledávek. Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně s odůvodněním, že z jedné z příloh návrhu, jíž je seznam pohledávek, vyplývá, že stěžovatelka má judikované pohledávky v celkové výši 126 467,40 Kč, aniž by uvedla, že je považuje za nedobytné a z jakých skutečností tento závěr učinila. Obecné tvrzení o pravděpodobné nevymahatelnosti, popřípadě promlčení pohledávek v odvolání neumožňuje soudu učinit si kvalifikovaný závěr o jejich dobytnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje stejné námitky, jaké použila v odvolání proti usnesení o zastavení řízení o prohlášení konkursu. Domnívá se, že její majetek včetně pohledávek, pokud se jej vůbec podaří zpeněžit, nepokryje ani částku 50 000 Kč, představující pravděpodobnou výši odměny správce konkursní podstaty, to znamená, že nepokryje ani náklady konkursního řízení. Proto ji soud měl vyzvat k doložení listinných důkazů, případně nařídit jednání k prokázání skutečnosti, že výtěžek zpeněžení by pokryl alespoň náklady konkursu, aby byl schopen učinit si úsudek o prodejnosti majetku dlužníka a dobytnosti jeho pohledávek. Soud měl stěžovatelku poučit o nutnosti doplnění skutkových tvrzení, případně důkazních návrhů a v případě, že by doložila, že výtěžek zpeněžení by nepokryl náklady konkursu, měl návrh na prohlášení konkursu zamítnout.
Stěžovatelka spojila ústavní stížnost s návrhem na zrušení ustanovení §5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to bez bližšího odůvodnění.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Ostravě pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka pro zřejmý nedostatek majetku by mělo docházet jen ve zcela výjimečných případech. Do důsledku vzato by neměl být žádný návrh na prohlášení konkursu rovnou zamítnut pro nedostatek majetku, neboť dlužníci mají povinnost podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu, jakmile u nich úpadek nastane. Smyslem této zákonné povinnosti je, aby dlužník řešil svůj úpadek včas, tj. v době, kdy má ještě dostatečný majetek, který umožní provést jak konkursní řízení, tak uspořádat jeho majetkové poměry. Zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek dlužníkova majetku je zpravidla důsledkem porušení zákonné povinnosti ze strany dlužníka. Skutečnost, že v době rozhodování obecných soudů nedisponovala stěžovatelka požadovanou částkou, není ve věci rozhodující, když má pohledávky za dlužníky, převyšující požadovanou zálohu. Její tvrzení o nedobytnosti pohledávek nejsou nijak podložena a jeví se jako účelová. Za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat, zastaví-li soud řízení pro nezaplacení zálohy na náklady konkursu a využije tak nástroje, který je zákonem určen k zabránění situace, kdy bude prohlášen konkurs, aniž by bylo zajištěno dosažení jeho účelu. Rozhodnutí o zastavení řízení nebrání stěžovatelce zahájit nové řízení s uvedením tvrzení odpovídajícím její majetkové situaci.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání. Po posouzení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je důvodná.
Jak již Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje porušení základního práva jednotlivce. Teprve porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce. Jak již Ústavní soud také mnohokráte traktoval, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Konkrétně lze z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyvodit několik modelových případů, kdy interpretace a aplikace jednoduchého práva porušuje také ústavně garantovaná základní práva. Jedná se o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ jedné normy jednoduchého práva a případy svévolné aplikace jednoduchého práva. Jde tedy buď o situace, v nichž Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná právní norma sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, nebo o situaci, kdy se nabízí několik interpretačních alternativ normy, nebo o situaci svévolné aplikace jednoduchého práva, která postrádá racionální zdůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem.Problematikou konkursního řízení se Ústavní soud již v minulosti několikrát zabýval. V nálezu ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.), konstatoval, že smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání dle §1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, tj. má-li více věřitelů a není-li schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. Konkursní řízení představuje speciální proceduru spjatou s určitým veřejnoprávním zásahem za účelem uspořádání majetkových poměrů všech subjektů dotčených dlužníkovým úpadkem. Konkrétně ustanovením §5 odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání (před novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb.) se Ústavní soud zabýval v rozhodnutích sp. zn. Pl. ÚS 35/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, usn. č. 33) a sp. zn. I. ÚS 654/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 22, nález č. 56), v nichž se přiklonil k výkladu Nejvyššího soudu, že zákon o konkursu a vyrovnání zakotvuje povinnost navrhovatele zálohu na náklady konkursu na výzvu soudu zaplatit, nikoliv však povinnost soudu navrhovatele k úhradě zálohy vždy vyzvat. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v citovaném nálezu uvedenému výkladu "nasvědčuje i změna v odstavci 2 §5 zákona o konkursu a vyrovnání, ke které došlo novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. Podle jeho znění - nebude-li záloha na náklady konkursu v určené lhůtě zaplacena, může soud před prohlášením konkursu řízení zastavit, o tomto následku musí být navrhovatel poučen - případné zastavení řízení záleží na uvážení soudu. Ústavní soud považuje takto koncipované dispoziční oprávnění soudu za jednoznačné naplnění výše uvedeného účelu institutu zálohy na náklady konkursu a vedle toho za posílení právní jistoty a zajištění rovných podmínek všem věřitelům dlužníka."
Účelem zálohy na náklady konkursu je podle stanoviska Nejvyššího soudu publikovaného jako Rc 52/98, aby i v případě, že v konkursní podstatě nejsou zatím k dispozici žádné finanční prostředky, byla umožněna činnost správce konkursní podstaty od počátku jeho jmenování (ještě dříve, než bude možné zpeněžit konkursní podstatu) a dále aby byla ztížena možnost podávání návrhů na prohlášení konkursů, které mají šikanózní povahu. Tento výklad přejal do svých rozhodnutí rovněž Ústavní soud, který shodně poukázal na skutečnost, že i když ustanovení §5 zákona o konkursu a vyrovnání nerozlišuje mezi navrhovatelem - věřitelem a navrhovatelem - dlužníkem, nelze jejich postavení posuzovat izolovaně od ostatních ustanovení tohoto zákona, a to zejména bez vazby na ustanovení §4a zákona, který uložil dlužníkovi a výslovně i osobám oprávněným podat jeho jménem návrh na zahájení řízení, povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, je-li předlužen, a to v zájmu posílení právní jistoty a zajištění rovných podmínek všem věřitelům dlužníka. Účelem institutu zálohy pak není a nebylo zabránit, aby řízení proběhlo tam, kde zákon příslušným subjektům přímo ukládá je zahájit, a kde tudíž zájem na projednání konkursu převažuje nad zájmem zajistit dostatečné finanční krytí konkursních nákladů. Povinnost zaplatit zálohu na náklady konkursu má ve smyslu ustanovení §5 zákona především navrhovatel - věřitel. Podá-li návrh na prohlášení konkursu dlužník, lze po něm sice podle okolností zaplacení zálohy požadovat také, avšak jeho neschopnost okamžitě ji složit nemůže vést k zastavení konkursního řízení.
Nezaplacení požadované zálohy na náklady konkursu tedy podle názoru Ústavního soudu nebrání, aby dlužníkovu návrhu bylo věcně vyhověno. Nemá-li navrhující dlužník momentálně k dispozici požadovanou částku, aniž by však byl zcela nemajetný ve smyslu §12a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, neznamená to, že by musel být proti své vůli už navždy zapsán v obchodním rejstříku, když jeho alespoň částečné vyrovnání s věřiteli a následnou likvidaci vedoucí k výmazu nelze provést jinak než právě konkursem. Povinnost skládat zálohu včetně důsledku, že řízení bude zastaveno, jestliže záloha nebude zaplacena řádně a včas, zatěžuje především navrhovatele - věřitele, který na rozdíl od dlužníka nebývá v úpadkové hospodářské situaci.
Ústavní soud i v nyní projednávané věci přihlédl k výkladu ustanovení §5 zákona o konkursu a vyrovnání, jak je uveden shora, a musí konstatovat, že v tomto případě obecné soudy interpretovaly a aplikovaly citované ustanovení způsobem, který nebyl v souladu s účelem právní úpravy. Tento postup by v konečném důsledku nevedl ani k posílení právní jistoty a k zajišťování rovných podmínek nejen pro věřitele dlužníka, ale také pro něj samotného. V případě stěžovatelky odvolací soud konstatoval, že z jedné z příloh návrhu, kterou tvoří seznam pohledávek, vyplývá, že stěžovatelka má judikované pohledávky v celkové výši 126 467,40 Kč, aniž uvedla, že je považuje za nedobytné a z jakých skutečností tento závěr učinila. Je tedy zřejmé, že navrhovatelka v době podání návrhu nebyla zcela nemajetná ve smyslu ustanovení §12a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, a proto žádná zákonná překážka nebránila, aby byl konkurs prohlášen.
Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 2 Ko 5/2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 22 K 38/2004 zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V oblasti kontroly norem Ústavní soud již dříve zaujal výkladové stanovisko (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21, vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.), podle kterého "v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod pro zrušení tohoto ustanovení. Úkolem soudů je interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem." Ústavní soud přezkoumal napadené ustanovení z hlediska tvrzené neústavnosti, a vycházeje ze shora citovaného interpretačního pravidla, dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Návrhem dotčená ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání mohou být v každém řízení o prohlášení konkursu (tedy nejen v posuzovaném případu) interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu, proto byl návrh na jejich zrušení pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.