ECLI:CZ:US:2006:2.US.279.06.1
sp. zn. II. ÚS 279/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 25, směřující proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, č. j. 29 Odo 431/2003-212, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003, č. j. 21 Co 5/2003-166, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. ledna 2000, č. j. 23 C 119/99-37, ve vztahu ke stěžovateli, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve vztahu ke své osobě.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem pro zmeškání ze dne 26. ledna 2000, č. j. 23 C 119/99-37, uložil žalovaným (stěžovatel a jeho manželka I. P.) zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 445.966 Kč s 19% úrokem z prodlení od 11. února 1998 do zaplacení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání dle §153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž poukázal na to, že k prvnímu jednání, které bylo ve věci nařízeno 26. ledna 2000 se žalovaní bez omluvy nedostavili, třebaže jim bylo předvolání řádně a včas doručeno. Přitom měl za nesporné, že žalovaní, kteří se smlouvou o dílo ze dne 30. června 1997 zavázali zaplatit žalobci cenu za rekonstrukci rodinného domu, dosud uhradili pouze částku 1.300.000 Kč, a co do částky 445.966 Kč jsou od 11. února 1998 se svým plněním v prodlení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. ledna 2003, č. j. 21 Co 5/2003-166, odvolání žalovaných odmítl (odkázal na §202 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud uzavřel, že žalovaným se nepodařilo zpochybnit řádné doručení předvolání k jednání a doručení žaloby (tyto písemnosti jim byly uloženy na poště 8. prosince 1999 s účinky doručení 13. prosince 1999), neboť z potvrzení předloženého Ministerstvem průmyslu a obchodu a rakouské společnosti Leichtex nevyplývá, že pokud se žalovaní v době doručování (prosinec 1999 a leden 2000) zdržovali na území Rakouska, Německa a Itálie, nepřebývali v době úložní lhůty i krátkou dobu v České republice tak, aby si uvedenou zásilku mohli na poště vyzvednout. Z tvrzení žalobce obsažených v žalobě pak uplatněný nárok logicky vyplývá. Odtud podle odvolacího soudu plyne, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání dle §153b odst. 1 o. s. ř. byly splněny.
Následným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, č. j. 29 Odo 431/2003-212, bylo dovolání ohledně té části výroku usnesení ze dne 28. ledna 2003, č. j. 21 Co 5/2003-166, kterou Městský soud v Praze odmítl odvolání prvního žalovaného (stěžovatele) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. ledna 2000, č. j. 23 C 119/99 - 37, co do částky 445.966 Kč, zamítnuto. Ve vztahu k druhé žalované (manželce stěžovatele) bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003, č. j. 21 Co 5/2003-166, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. ledna 2000, č. j. 23 C 119/99-37, zrušeny. Ve vztahu k prvnímu žalovanému byla tato rozhodnutí zrušena dále ve výrocích, které se týkají povinnosti prvního žalovaného zaplatit žalobci 19% úrok z prodlení z částky 445.966 Kč za dobu od 11. února 1998 do zaplacení a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Věc byla v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. K otázce doručování Nejvyšší soud ČR v dovolání konstatoval, že řádné a včasné doručení předvolání k jednání konanému 26. ledna 2000 a doručení žaloby žalovaným, dokládají podle obsahu spisu doručenky opatřené všemi nezbytnými údaji, podle kterých u obou žalovaných byl učiněn první pokus o doručení písemnosti určené do vlastních rukou adresáta 7. prosince 1999, a po druhém pokusu o doručení 8. prosince 1999 byla písemnost téhož dne uložena na poště; účinky doručení nastaly v pondělí 13. prosince 1999. Ve vztahu k žalovanému Nejvyšší soud ČR uvedl, že hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem odpovídá z nich učiněným zjištěním (jež oporu v provedeném dokazování mají), neboť těmito listinami skutečnost, že se v rozhodné době (tedy při prvním pokusu o doručení, učiněném 7. prosince 1999) nezdržoval v místě bydliště, prokázána nebyla (správnost údajů obsažených v doručence tím nebyla vyvrácena). Naproti tomu žalovaná podala dovolání právem. Úsudek odvolacího soudu, že podle potvrzení společnosti Leichtex se žalovaná sice od počátku prosince 1999 do konce ledna 2000 zdržovala na území Rakouska, Itálie a Německa, že však uvedené nevylučuje, že se - byť krátkodobě - zdržovala i v místě doručování, není podle obecné zkušenosti úsudkem logickým. Je-li potvrzováno, že se určitá osoba v určené době vyskytovala na určitém místě, pak logickým hodnotícím úsudkem je naopak závěr, že se ve stejném období táž osoba nemohla vyskytovat na místě jiném. Se zřetelem k výše uvedenému tedy Nejvyšší soud napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k žalované zrušil v plném rozsahu a ve vztahu k dovolateli ohledně příslušenství a závislého výroku o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že v situaci, kdy oba žalovaní měli ve sporu postavení samostatných společníků v rozepři (§91 odst. 1 o. s. ř.), nevede skutečnost, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly co do řádného obeslání k jednání splněny u žalované, k automatickému odklizení rozsudku pro zmeškání ve vztahu k prvnímu žalovanému (postupem podle §153b odst. 2 o. s. ř.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení zásady rovnosti občanů v právech zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na soudní ochranu), a čl. 11 Listiny (ochrana vlastnického práva), jakož i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces). Stěžovatel uvedl, že v průběhu předcházejícího řízení namítal spolu s manželkou, že o nařízeném soudním jednání neměl tušení. Rovněž poukazoval na skutečnost, že pokud mu z důvodu, že se nezdržoval v místě trvalého pobytu nebyla doručena žaloba ani předvolání k prvnímu jednání, pak nebyl poučen o následcích nedostavení se. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR přitom vyplývá, že na straně manželky stěžovatele skutečně nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Ohledně stěžovatele však dovolací soud konstatoval, že doloženými listinnými důkazy se mu nepodařilo prokázat, že se v rozhodné době nezdržoval v místě trvalého bydliště. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že stěžovatel se svojí manželkou vystupovali v řízení v postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.), což má za důsledek, že nedostatek podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání u jednoho z nich není schopen sám o sobě přivodit nedostatek podmínek i u druhého z nich. V tomto bodě spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení věci, neboť nárok uplatněný proti stěžovateli a jeho manželce byl již v žalobě a následně i v rozsudku pojat jako společný a nerozdílný, takže již na základě hmotného práva bylo založeno nerozlučné společenství účastníků. Navíc případná povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku by směřovala do společného jmění manželů a postihla by neoddělitelně majetek obou manželů.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti nejprve stručně zrekapituloval dosavadní rozhodnutí a posléze se věnoval argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR na úvod konstatoval, že ústavní stížnost se v rovině ústavní argumentace omezuje na opakování tvrzení, s nimiž se vypořádal v napadeném rozsudku, a na prostou právní polemiku s výkladem podústavního procesního práva. Vyslovil přesvědčení, že svým výkladem nevybočil z ústavních mezí výkladu a jeho rozhodnutí je ústavně konformní. Nejvyšší soud ČR se podrobněji vyjádřil pouze k tvrzení stěžovatele o nerozlučném společenství manželů P. v řízení. V této otázce dospívá ve shodě s právní teorií i soudní praxí, a na rozdíl od argumentace stěžovatele k závěru, že i solidárně zavázaní dlužníci mají v řízení postavení samostatných společníků. Kdyby mělo platit, že každý solidární závazek více dlužníků vytváří jejich nerozlučné společenství v rozepři, znamenalo by to současně, že věřitel takových dlužníků by vždy musel solidární závazek vymáhat po všech solidárně zavázaných dlužnících současně; jinak by jeho žaloba byla zamítnuta s poukazem na to, že při nerozlučném společenství účastníků nežaloval všechny osoby, které žalovat měl. V praxi se přitom běžně stává, že věřitel uplatňuje své nároky vůči solidárně zavázaným dlužníkům v samostatných řízeních, nebo že se ze své vlastní vůle rozhodne svou pohledávku vůči některému ze solidárně zavázaných dlužníků nevymáhat vůbec. Argument postihem společného jmění manželů je v této souvislosti bez významu, neboť o povaze procesního společenství nic nevypovídá. V situaci, kdy o nerozlučné společenství účastníků zjevně nešlo, by Nejvyšší soud ČR mohl přistoupit k plnému zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů vůči stěžovateli v důsledku toho, jak rozhodl o dovolání jeho manželky, jen kdyby šlo o některý z dalších případů popsaných v §242 odst. 2 písm. a), b) a d) o. s. ř. Taková situace zde však nebyla a stěžovatel to ani netvrdil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel spatřuje pochybení Nejvyššího soudu ČR v tom, že nepovažoval účastnický vztah mezi stěžovatelem a jeho manželkou za nerozlučný, což mělo dle názoru stěžovatele vycházet z uplatněného nároku, který byl v žalobě a následně i v rozsudku pojat jako společný a nerozdílný. Nejvyšší soud ČR naopak konstatoval, že stěžovatel a jeho manželka mají postavení samostatných společníků. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel svou ústavní stížností převážně polemizuje pouze se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavil relevantní argumentací ústavněprávní. V podstatě zpochybňuje právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
V souvislosti z danou věcí se Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy při posuzování otázky samostatného nebo nerozlučného společenství, nevybočily z mezí řádného a spravedlivého procesu. O nerozlučné společenství jde pouze tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby byl předmět řízení projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi. Takovými případy mohou být například řízení o určení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, řízení o určení rodičovství apod. Naproti tomu samostatné společenství vzniká například tím, že žalobu podá společně více osob, nebo v žalobě je označeno více žalovaných, což představuje právě daný případ. Je třeba poukázat na to, že většina společenství účastníků v řízení má právě povahu samostatného společenství. V dané věci byli stěžovatel a jeho manželka žalováni na zaplacení ceny ze smlouvy o dílo. I když byl žalobní návrh formulován vůči oběma manželům společně a nerozdílně, nic nebránilo tomu, aby žalobce žaloval oba manžele samostatně, nebo třeba jen jednoho z manželů. V tomto ohledu měli manželé v řízení postavení samostatných účastníků. Skutečnost, že v žalobě byl nárok uplatněn společně a nerozdílně proti stěžovateli a jeho manželce, ani to že se jedná o majetek spadající do společného jmění manželů, nehraje žádnou roli. Samostatnými společníky v řízení jsou totiž i solidárně zavázaní dlužníci. V tomto směru nemá Ústavní soud proti závěru dovolacího soudu žádné výhrady a jeho rozhodnutí nepovažuje za stojící v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, ani s právem na ochranu vlastnictví.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu