ECLI:CZ:US:2006:2.US.285.05
sp. zn. II. ÚS 285/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele ČPP Transgas, s. p., IČ: 00002674, se sídlem v Praze 2, Belgická 26, zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem, se sídlem Staropramenná 17, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2004, č. j. 29 Co 395/2004-58, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 4. 2004, č. j. 9 C 705/2003-42, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Praze, a Okresního soudu v Mělníku, kterými byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 651.120 Kč s příslušenstvím proti K. O. S., s. r. o., IČ: 62958321, se sídlem Nerudova 1094, Kralupy nad Vltavou (dále jen "vedlejší účastník"), a byl uznán povinným zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2005, č. j. 28 Cdo 140/2005-79, odmítnuto jako nepřípustné, a žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje rovnost účastníků řízení, a porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje právo na spravedlivý proces. K tomu došlo tím, že soudy prvního a druhého stupně, podle jeho názoru, příliš formalisticky a v rozporu s principy spravedlnosti interpretovaly ustanovení §558 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), a tím mu znemožnily dosáhnout oprávněného nároku vůči žalovanému. Ve věci šlo o pohledávku z titulu nájmu nemovitého majetku. Vedlejším účastníkem byla vznesena námitka promlčení, které stěžovatel čelil tvrzením, že došlo k uznání dluhu co do důvodů a výše, kterou soudy neakceptovaly s ohledem na znění ustanovení §558 obč. zák.
Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání. Dovolací soud se zabýval výkladem ustanovení §558 obč. zák. z toho pohledu, zda se nejedná o otázku zásadního právního významu. Uvedl, že se Nejvyšší soud České republiky k této otázce vyjádřil jednak v rozsudku ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, a dále v rozsudku ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001. Soudy obou stupňů jednaly v souladu s právními názory, které byly vyjádřeny v těchto rozhodnutích, a proto uzavřel, že přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky a vedlejšího účastníka, aby se vyjádřili. Krajský soud v Praze stručně zrekapituloval argumenty odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že na svých závěrech trvá. Odkázal přitom na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky k této otázce. Uzavřel, že podle jeho názoru nebylo porušeno právo stěžovatele zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny, ani jeho právo na spravedlivý proces. Okresní soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastník svého práva vyjádřit se nevyužil.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V daném případě stěžovatel nenapadl usnesení Nejvyššího soudu České republiky, ačkoliv šlo o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí, a to proti tomuto rozhodnutí. Z této zásady je jediná výjimka, která vyplývá z ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů, které závisí na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tato výjimka na posuzovaný případ dopadá, neboť se dovolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, relevantní otázkou přípustnosti dovolání (tj. v daném případě zda jde o otázku zásadního právního významu), závisející na jeho uvážení zabýval a uvážil, že tato otázka je již uspokojivě vyřešena a není žádný důvod se od tohoto řešení odchýlit, a proto dovolání odmítl jako nepřípustné. Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako včas podanou, i když směřovala jen proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, kde by jinak lhůta již dodržena nebyla.
Stěžovatel ovšem napadá, stejně jako v dovolání, výklad ustanovení §558 obč. zák. a to s jediným rozdílem. Zatímco při koncipování dovolání namítal, že výklad ustanovení §558 obč. zák. je otázkou zásadního právního významu, nyní tvrdí, že výkladem obou obecných soudů došlo k zásahu do jeho Ústavou chráněných práv tím, že toto ustanovení bylo soudy vyloženo příliš formalisticky. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že výklad ustanovení §558 obč. zák. provedený obecnými soudy prvního a druhého stupně je, jeho slovy řečeno "v rozporu s principy spravedlnosti pro přílišný formalismus", pak tím, že současně nenapadl ústavní stížností i rozhodnutí Nejvyššího soudu, znemožnil Ústavnímu soudu, aby se vůbec touto otázkou z pohledu shora naznačeného věcně zabýval, neboť otázka výkladu předmětného ustanovení je v linii obecných soudů uzavřena nikoliv rozhodnutím odvolacího soudu, ale v tomto případě soudu dovolacího, který ji na základě dovolání stěžovatele řešil a věcně se k ní vyjádřil. Tím ovšem Ústavní soud vůbec nechce naznačit, že by výklad obecných soudů považoval za extrémní ve shora naznačeném smyslu, ale toliko vysvětluje, proč se věcně nemohl k otázce nastolené ústavní stížností vyjádřit.
Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že není vázán obsahem podání, ale toliko jeho petitem. Proto se v daném případě neomezil jen na v podání tvrzenou neústavnost a posuzoval, zda postupem soudů v dané věci nebyla porušena jiná ústavním pořádkem chráněná práva. Na straně obecných soudů však žádné takové pochybení nezjistil, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu