ECLI:CZ:US:2006:2.US.297.04
sp. zn. II. ÚS 297/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 18. dubna 2006 sp. zn. II. ÚS 297/04 ve věci ústavní stížnosti M. S. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2003 sp. zn. 10 T 101/2000 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 3 To 39/2004, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin krádeže.
I. Okresní soud v Ostravě postupem v řízení vedeném pod sp. zn. 10 T 101/2000 a Krajský soud v Ostravě postupem v řízení vedeném pod sp. zn. 3 To 39/2004 zasáhly do základních práv a svobod stěžovatele garantovaných ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2003 sp. zn. 10 T 101/2000 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 3 To 39/2004 se zrušují.
Odůvodnění:
V návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). K tomuto porušení mělo dojít v důsledku zkrácení stěžovatelova práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 10 T 101/2000, z jehož obsahu ve vztahu k obsahu podané stížnosti zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě odsouzen společně s R. Š. za spáchání trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) trestního zákona. Sám byl pak dále odsouzen za spáchání trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) trestního zákona a dále za spáchání trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákona. Těchto trestných činů se měl dopustit odcizováním uzamčených osobních motorových vozidel. V případě prvního trestného činu byl stěžovatel usvědčován výpovědí spolupachatele R. Š., která byla učiněna před zahájením trestního stíhání stěžovatele v přípravném řízení dne 18. 1. 2000. Tato výpověď byla orgány činnými v trestním řízení pokládána za neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu. Trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno 19. 1. 2000. Dne 22. 2. 2000, při dalším výslechu popřel R. Š. celou svou původní výpověď, když vypověděl, že se žádných krádeží nedopustil, a o tom, že by se jich měl dopouštět stěžovatel, neví. Na těchto tvrzeních setrval i při konání hlavního líčení. Sám stěžovatel trestnou činnost od počátku popíral. Jiné přímé důkazy, ani ucelený soubor důkazů nepřímých orgány činné v trestním řízení při posuzování viny stěžovatele k dispozici neměly.
Pokud jde o další dva trestné činy, soud při rozhodování o vině vyšel z výpovědi svědka P. H., který vypovídal poprvé dne 28. 2. 2000, a jeho výslechu byl přítomen i obhájce stěžovatele. Svědek setrval na své původní výpovědi i při konfrontaci se stěžovatelem dne 28. 2. 2000, posléze však dopisem ze dne 19. 4. 2000 oznámil, že původní výpověď učinil ze vzteku na stěžovatele, neboť mu stěžovatel dlužil peníze, ve skutečnosti se jedná o nevinného člověka. Stejně vypovídal i při dalším výslechu dne 1. 5. 2000, k němuž se obhájce stěžovatele i přes vyrozumění nedostavil.
Při posuzování důkazů dospěl soud k názoru, že druhá verze výpovědi R. Š. je pouze účelově změněna. První výpověď, učiněnou v přípravném řízení, pokládal za dostatečně věrohodnou, a protože se mělo jednat o neodkladný a neopakovatelný úkon dle §160 odst. 4 trestního řádu, tak i za procesně použitelnou při rozhodování o vině stěžovatele. Stejně účelově změněnou shledal soud i druhou výpověď. Na základě těchto důkazů byl stěžovatel odsouzen nepodmíněně k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců.
Krajský soud zrušil z podnětu odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Odůvodněnost ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že výslech R. Š., na kterém bylo založeno rozhodnutí o jeho vině v případě prvního trestného činu, byl uskutečněn v rámci přípravného řízení, tedy předtím, něž mu bylo sděleno obvinění. Takto učiněný výslech měl být poté, kdy mu bylo sděleno obvinění, zopakován. Protože k zopakování výslechu nedošlo a on se mimo jiné nemohl k němu vyjádřit, bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. Vzhledem ke skutečnosti, že žádný další důkaz usvědčující jej z trestné činnosti proveden nebyl, měl být dle svého názoru zproštěn obžaloby. Obdobná situace podle jeho mínění nastala i ohledně dalších dvou trestných činů. Svědek H., jenž původně vypovídal o trestné činnosti páchané společně se stěžovatelem, změnil již v průběhu přípravného řízení svou původní výpověď a setrval na změněném stanovisku i u hlavního líčení.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě, k vyjádření.
Okresní soud ve vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku a spisový materiál.
Krajský soud uvedl, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je v podstatě opakováním námitek uplatněných v odvolacím řízení, a odkázal na své rozhodnutí. Dle názoru krajského soudu nebylo zjištěno nic, co by vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně vycházel při rozhodování z výpovědi R. Š., kterou učinil za přítomnosti jeho obhájce, čímž byla zaručena zákonnost provedení daného úkonu. Tento výslech byl učiněn po zahájení trestního stíhání vůči osobě R. Š. a před zahájením trestního stíhání M. S. Výpověď R. Š. v přípravném řízení byla ve vztahu k M. S. hodnocena jako neodkladný úkon dle §160 odst. 4 trestního řádu, neboť teprve z této výpovědi bylo zjištěno, že stěžovatel vystupoval jako spolupachatel. Pokud R. Š. následně svou výpověď změnil, znamenalo to pro soudy pouze hodnocení změn těchto výpovědí při posuzování provedených důkazů. Krajský soud proto navrhuje, aby Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení jim předcházejících z hlediska stěžovatelem vznesených námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů. Postavení Ústavního soudu je od postavení soudů obecných zcela odlišné, ačkoli stejně jako soudy obecné využívá při své činnosti rozhodovací metody vlastní soudnictví. Ústavní soud není soudům obecným instančně nadřízen a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo k jiné nesprávnosti, která svou podstatou spočívá pouze v rovině jednoduchého práva. Opačná situace ovšem nastává, jestliže postupem obecných soudů dochází k takovým procesním pochybením, která ve svém důsledku vedou i k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda napadenými rozhodnutími a řízeními jim předcházejícími byly dotčeny ústavní garance.
Stěžejní námitka stěžovatele spočívala v tvrzení, že použitím výslechu svědka R. Š., který byl uskutečněn před zahájením trestního stíhání jeho osoby bez přítomnosti jeho samotného či jeho obhájce, byl zkrácen na svém právu na obhajobu. Protože R. Š. svou výpověď po zahájení trestního stíhání změnil a orgány činné v trestním řízení neměly jiný usvědčující důkaz, měl být zproštěn obžaloby.
Ústavní soud poznamenává, že dle ustanovení §89 odst. 1 a §160 odst. 1, 2 a 4 trestního řádu lze dokazování v trestním řízení provádět toliko po zahájení trestního stíhání. Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování pouze po zahájení trestního stíhání je zejména garance práva obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení ve stejné míře, v jaké je garantováno v rámci hlavního líčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 ve věci sp. zn. III. ÚS 376/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 174, str. 291 a násl.). Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem svědka nebo spoluobviněného. Tento požadavek vyžaduje, aby bylo obviněnému nebo jeho obhájci umožněno zúčastnit se tohoto výslechu a klást vyslýchaným osobám otázky.
K námitce stěžovatele poukazuje Ústavní soud též na ustanovení §207 odst. 2 trestního řádu, dle něhož je možné protokol o dřívější výpovědi obžalovaného přečíst jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona.
Trestní řád však obsahuje v ustanovení §212 zvláštní úpravu pro situace, kdy se dřívější výpověď svědka nebo spoluobviněného učiněná v přípravném řízení, tedy před zahájením trestního stíhání vůči jedné z dotčených osob, odlišuje od jeho výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení. Toto ustanovení stanoví: "Odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi a nejde-li o případy uvedené v ustanovení §211 odst. 3 nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle §158a, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích, aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení.".
S ohledem na shora uvedené je nutno rozlišit situace, kdy budou odchylky ve výpovědi svědka, pro jejíž použitelnost jsou v případě podstatných rozporů stanoveny dvě výjimky, a situace, kdy odchylky budou ve výpovědi spoluobviněného, na jehož výpověď se dané výjimky nevztahují. K tomuto závěru vede Ústavní soud skutečnost, že §211 odst. 3 trestního řádu i §158a trestního řádu obsahují bližší úpravu jen ve vztahu ke svědkům, avšak nikoli ve vztahu k spoluobviněným.
Pokud se tedy výpověď svědka u hlavního líčení v podstatných bodech odchyluje od výpovědi tohoto svědka učiněné v přípravném řízení a byla-li učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon za splnění podmínek §158a trestního řádu - na návrh státního zástupce a za účasti soudce, který v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení tohoto výslechu - je možné takovou výpověď přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině. Stejný závěr platí, i pokud výpověď z přípravného řízení odpovídá požadavkům §211 odst. 3 trestního řádu - tedy proběhl-li výslech v souladu s trestním řádem a (a) obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky, nebo (b) bylo-li zjištěno, že taková osoba byla předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných výhod a tak vedena k tomu, aby nevypovídala nebo vypovídala křivě, anebo (c) byl-li obsah výpovědi ovlivněn průběhem výslechu v hlavním líčení, zejména v důsledku chování obžalovaného nebo přítomné veřejnosti.
Jelikož R. Š. vystupoval v trestním řízení jako spoluobviněný, nelze při použitelnosti jeho výslechu z přípravného řízení aplikovat tu část ustanovení §212, která se vztahuje pouze na svědky. Jde-li o výpověď spoluobviněného, nelze se na výše popsané výjimky odvolat, neboť odchyluje-li se spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích (§212 trestního řádu). Jinými slovy, výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení je možné přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině jen tehdy, byl-li tomuto procesnímu úkonu účasten obhájce spoluobviněného, který je touto výpovědí usvědčován. Výslechu R. Š. v přípravném řízení byl přítomen jeho obhájce, sám stěžovatel ani stěžovatelův obhájce se však tohoto výslechu nezúčastnili a nemohli tedy ani osobě spoluobviněného klást otázky. Proto pokud soud rozhodnutí o vině stěžovatele založil na první výpovědi, jak v odůvodnění napadených rozhodnutí oba soudy výslovně uvádějí, porušil tímto postupem trestní řád a uvedený důkaz se tak nemůže stát podkladem výroku o vině stěžovatele, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy, přičemž toto porušení zasahuje do stěžovatelových ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Další výjimkou použitelnosti výpovědi svědka či spoluobviněného, která se v podstatných bodech odlišuje od výpovědi v hlavním líčení, proti obžalovanému je v posuzovaném případě také situace, kdy byla taková výpověď provedena jako neodkladný úkon, definovaný ustanovením §160 odst. 4 trestního řádu. Za neodkladný úkon je podle tohoto ustanovení považován takový úkon, který vzhledem k nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Věta druhá zmíněného ustanovení definuje zvýšené požadavky na provedení takového úkonu. Dle tohoto ustanovení je třeba v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Obecnější procesní rámec pořízení neodkladného či neopakovatelného úkonu obsahuje již zmíněný §158a trestního řádu, dle kterého, je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se takový úkon na návrh státního zástupce a za účasti soudce. Z obou uvedených ustanovení vyplývá, že posouzení úkonu jako neodkladného či neopakovatelného není možné až následně po jeho provedení, ale naopak musí provedení takového úkonu předcházet a být i s řádným odůvodněním zaznamenáno v protokolu o jeho provedení.
V případě provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu je právo na obhajobu, realizované jinak přítomností obhájce, suplováno přítomností soudce, který garantuje zákonnost provedení úkonu. Protokol o výslechu R. Š. ze dne 18. 1. 2000 ovšem žádný údaj o tom, že byl tento úkon uskutečněn jako úkon dle §160 odst. 4 trestního řádu, neobsahuje. Součástí spisové dokumentace není ani dokument prokazující, že byl tento úkon uskutečněn na návrh státního zástupce v souladu s §158a trestního řádu, ani záznam o účasti soudce při provedení tohoto úkonu. Za situace, kdy ze spisové dokumentace neplyne, že výpověď posléze označovaná jako neodkladný úkon splňuje zákonné požadavky (návrh státního zástupce, zdůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti a přítomnost soudce při jeho provádění), není taková výpověď použitelná jako podklad pro rozhodnutí o vině.
Ohledně druhé námitky stěžovatele Ústavní soud s ohledem na shora uvedené premisy poznamenává, že výslech svědka P. H. se uskutečnil až po zahájení trestního stíhání a i obhájce stěžovatele byl tomuto výslechu přítomen. V tomto případě bylo plně garantováno stěžovatelovo ústavně zakotvené právo na obhajobu a takto učiněný výslech je bez dalšího procesně použitelný. Protokol o něm mohl být tedy při hlavním líčení přečten a být použit jako podklad pro rozhodování soudu o vině a trestu. Ústavní soud shledal proto námitku neodůvodněnou, neboť se obecné soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí s tím, z jakých důvodů považují změnu výpovědi tohoto svědka za účelovou. Takové odůvodnění je logické a nelze je považovat za extrémní vybočení při aplikaci jednoduchého práva či za projev svévole při výkonu soudnictví obecnými soudy. Nesouhlas stěžovatele s takovým postupem nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti a není předmětem ústavních garancí.
V posuzované věci proto akceptováním důkazu použitého v rozporu s trestním řádem nalézací soud porušil základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, soud odvolací ústavně garantované právo porušil tím, že uvedenou vadou trpící rozhodnutí nezrušil. Postupem obecných soudů bylo dotčeno i základní právo obviněného na obhajobu v trestním řízení dle čl. 40 odst. 3 Listiny a dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud napadená rozhodnutí podle §82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.