ECLI:CZ:US:2006:2.US.305.06
sp. zn. II. ÚS 305/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Petrem Olexou, advokátem se sídlem nábř. Závodu míru 2737, 530 02 Pardubice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 11 Co 471/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 11. 2002, č. j. 16 C 200/2001-12, a to z důvodu nepřípustnosti odvolání podle §202 odst. 2 o. s. ř., neboť rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci, Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., částku 206 Kč a na nákladech řízení částku 1.495,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze stěžovatelovo odvolání odmítl pro nepřípustnost, neboť s ohledem na předmět sporu se jednalo o tzv. bagatelní kauzu. Městský soud v Praze se vzhledem k tomu vůbec nezabýval věcnými námitkami stěžovatele směřujícími do merita sporu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na rovnost v řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud dle stěžovatele měly odmítnutím"liberačních skutečností" na straně stěžovatele pominout platnou právní úpravu povinností stěžovatele jako občana v případě odcizení jeho osobních dokladů. Stěžovatel totiž dne 23. 2. 1996 oznámil Policii ČR odcizení osobních dokladů. Pokud se proto dne 8.6. 1996 prokázala jeho osobními doklady neznámá osoba - neplatič přepravného, nemůže jít tato skutečnost k tíži stěžovatele. V důsledku vad informačního systému státu (neexistence registru čísel odcizených dokladů) by tedy nyní měl nést odpovědnost stěžovatel a zaplatit sankce za jednání, kterého se nedopustil. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud po přezkumu námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že návrh výrokové části, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto, kdy takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum), Ústavní soud tak mohl posuzovat pouze ty námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které měly vztah k navrhovanému petitu, tj. které směřovaly vůči v petitu napadenému rozhodnutí Městského soudu.
Skutečností potom je, že věc stěžovatele nebyla meritorně městským soudem přezkoumána, nýbrž jeho odvolání bylo odmítnuto z formálních důvodů - jako opravný prostředek ex lege. nepřípustný. Jestliže stěžovatel založil svou ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze na meritorních námitkách zpochybňujících hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, Ústavní soud opakuje výše uvedenou nemožnost se takovými námitkami věcně zabývat.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu přitom stěžovatel neuplatnil obsahově žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, přičemž jeho poukaz na tvrzené porušení výše uváděných ustanovení napadeným rozhodnutím městského soudu bylo pouze formální, nepodložené konkrétními námitkami.
Ústavní soud byl potom nucen konstatovat, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí neshledal žádné pochybení protiústavního charakteru. Podle ust. §202 odst. 2 o.s.ř. "Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání." V dané věci bylo přitom stěžovatelovi uložena povinnost zaplatit žalobci 206,- Kč a podmínky aplikace tohoto ustanovení tak byly naplněny, neboť uložená povinná částka nepřesáhla částku 2000,- Kč. Nutno dodat, že aplikace ust. §202 odst. 2 o.s.ř. nezáležela na volné úvaze odvolacího soudu, nýbrž bylo jeho legální povinností postupovat zákonem stanoveným způsobem, tj. odmítnout odvolání jako nepřípustné. Odvolací soud tak správně odvolání odmítl z důvodu překážky jeho projednání konstruované ust. §202 odst. 2 o. s. ř.
Ostatně lze v tomto kontextu - uváděno nad rámec - odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí přijal závěr, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.) je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - rovněž vyloučeno i podání ústavní stížnosti (srov. publikované usnesení ve věci III. ÚS 405/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, usn. č. 43, str. 421).
Ústavní soud tak byl nucen konstatovat, že nedošlo k žádnému protiústavnímu pochybení ze strany odvolacího soudu v dané věci, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud poznamenává, že pokud by stěžovatel v petitu zmínil rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně, musela by i tak být jeho ústavní stížnost odmítnuta, a to z důvodu nedodržení lhůty stanovené k podání ústavní stížnosti, která činí 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Za situace, kdy bylo odvolání v dané věci nepřípustné, by totiž stěžovateli běžela lhůta k podání ústavní stížnosti již doručením rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu