ECLI:CZ:US:2006:2.US.316.05
sp. zn. II. ÚS 316/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. G., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá ul. 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2005, čj. 25 Cdo 1704/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2004, čj. 14 Co 15/2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2003, čj. 24 C 72/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 6. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 24 C 72/2003, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, čj. 24 C 72/2003-37, žalobu stěžovatele proti České republice - Komisi pro cenné papíry (dále též "vedlejší účastník") na zaplacení částky 5,000.001,- Kč s přísl. Rozhodl tak o nároku stěžovatele na náhradu škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka, který nedostatečně plnil své povinnosti při kontrole a dozoru nad činností obchodníka s cennými papíry - společnosti Private Investors, a.s. (dále též "úpadce"), s níž měl uzavřenou smlouvu o správě portfolia, na jejímž základě převedl do její dispozice žalovanou částku. Protože na majetek této společnosti byl prohlášen konkurs, požadoval stěžovatel spornou částku z titulu odpovědnosti státu za škodu. Soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a dospěl k závěru, že škodou není ta okolnost, že stěžovatel nemůže disponovat svými pohledávkami, když navíc není zřejmé, jaké prostředky budou získány z pohledávek úpadce, s jakými výsledky skončí konkursní řízení či případná likvidace úpadce. Konstatoval, že jestliže probíhá konkurs primárně odpovědného subjektu a není zřejmé, zda vůbec dojde ke škodě, a tedy ke vzniku nároku stěžovatele a v jaké výši, je žaloba předčasná, neboť nelze vyloučit, že stěžovatel bude odškodněn primárně odpovědným subjektem.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2004, čj. 14 Co 15/2004-50, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Poukázal na to, že dlužníkem stěžovatele je úpadce a především tento subjekt je povinen se s ním vypořádat. Do té doby je předčasné uvažovat o tom, zda stěžovateli vznikla v souvislosti s prohlášením konkursu na jeho dlužníka škoda a kdo za ni odpovídá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud toto dovolání zamítl rozsudkem ze dne 23. 2. 2005, čj. 25 Cdo 1704/2004-62. Konstatoval, že závěr odvolacího soudu, že škoda, spočívající v neuspokojení pohledávek stěžovatele v postavení věřitele vůči svému dlužníkovi jakožto úpadci, nemůže stěžovateli vzniknout, dokud nepominou účinky konkursu, je správný a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu shledal zásadně právně významným z hlediska namítané otázky aplikace §438 odst. 1 a §511 o.z. při rozhodování o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů státu, neboť tuto otázku dosud ve svém rozhodování neřešil. Uvedl, že použití §438 o.z. nepřichází v dané věci vůbec v úvahu, neboť nárok stěžovatele vůči úpadci je nárokem na plnění ze závazku ze smlouvy, nikoli nárokem z titulu jeho odpovědnosti za škodu. Úvahu stěžovatele o společné odpovědnosti státu a úpadce proto označil za zcela mylnou.
Stěžovatel napadl rozsudky soudů obou stupňů i rozsudek dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Porušení svého práva na spravedlivý proces shledává v nesprávném právním posouzení věci obecnými soudy. Uvádí, že má vůči úpadci nejen specifikovanou pohledávku, ale má vůči němu též nárok na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku porušení smluvních povinností úpadce, což Nejvyšší soud pominul. Dle stěžovatele je nepochybné, že se úpadce dopustil protiprávního jednání tím, že porušil své závazky vyplývající z uzavřené smlouvy. Stěžovatel tak nemůže nakládat se svými finančními prostředky, tyto zhodnocovat apod. a vznik této škody je v příčinné souvislosti s porušením právních povinností úpadce. Ač stěžovatel písemnou výzvou ze dne 24. 5. 2001 úpadce požádal o výplatu peněz, ten stěžovateli žádné plnění neposkytl. Marným uplynutím lhůty tak stěžovateli vznikla požadovaná škoda, a to nárok odlišný od nároku na výplatu finančních prostředků dle čl. 6.3 obchodních podmínek. S poukazem na definici škody jako majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, spočívající ve zmenšení, snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, vyslovuje, že není pochyb o tom, že poukázal na účet úpadce žalovanou částku, se kterou nemůže disponovat, a má za to, že tato škoda mu vznikla již před podáním žaloby a odpovídá za ni též vedlejší účastník, který prováděl nedostatečnou kontrolu úpadce. S poukazem na ustanovení §438 odst. 1 a §511 odst. 1 obč. zák. má za to, že je jeho věcí, zda bude vzniklou škodu uplatňovat vůči oběma škůdcům či vůči jednomu z nich. Dle něho nelze zaměňovat okamžik vzniku škody s okamžikem její následné náhrady. Za naprosto jednoznačný považuje vznik škody na jeho straně v důsledku nemožnosti požadovat po úpadci úhradu úroků z prodlení za dobu po prohlášení konkursu a minimálně toto ušlé příslušenství musí být reálně vzniklou a existující škodou.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastník řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Městský soud v Praze poukázal na to, že dlužníkem stěžovatele je úpadce, který je v prvé řadě povinen se s ním vypořádat. Do té doby je předčasné uvažovat o tom, že stěžovateli vznikla v souvislosti s úpadkem jeho dlužníka škoda, v jaké výši a kdo za ni odpovídá. Uspokojení žalobce v rámci konkursního řízení nelze totiž předjímat. Nejvyšší soud poukázal na to, že z hlediska důvodnosti žaloby je zásadní, že stěžovatel se ve skutečnosti na státu domáhá náhrady za částku, kterou svěřil do dispozice společnosti, která vůči němu neplní své smluvní povinnosti a na jejíž majetek byl prohlášen konkurs. Nejvyšší soud je přesvědčen, že jeho rozhodnutím nebyla porušena ústavní práva stěžovatele. Rozhodnutí vychází ze zjištěného skutkového stavu věci a právní názor v něm vyjádřený je v souladu s dosavadní judikaturou (viz sp. zn. 25 Cdo 2625/2003 a 25 Cdo 1397/2004). Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Vedlejší účastník vyslovil přesvědčení, že soudy obou stupňů rozhodly správně, když skutková zjištění učiněná v řízení jiný právní závěr neumožňovala. Má za to, že dosud neuspokojená pohledávka stěžovatele za dlužníkem nemůže představovat škodu, neboť jeho pohledávka může být vyrovnána v rámci konkursního řízení či v rámci případné likvidace úpadce, v úvahu připadá i vyrovnání vzájemných závazků prostřednictvím Garančního fondu. Z uvedených důvodů je sporný a nejistý vznik případné škody i v budoucnu. Vedlejší účastník ponechal stranou otázku nedostatku příčinné souvislosti, kterou se soudy pro nadbytečnost dosud nezabývaly. Má za to, že k porušení ústavních práv stěžovatele v řízení před obecnými soudy nedošlo, a proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem, a napadená rozhodnutí tak spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde.
Obecné soudy při řešení otázky existence škody, vzniklé neuspokojením pohledávek klienta vůči obchodníkovi s cennými papíry, jakožto předpokladu vzniku odpovědnosti státu za škodu, a při posouzení okamžiku vzniku takové škody, vyšly z judikatury Nejvyššího soudu, která se danou problematikou již zabývala (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003, 25 Cdo 1397/2004, 25 Cdo 2222/2004). Závěr, z něhož vycházejí napadená rozhodnutí v této věci, že žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka (organizační složky státu) při kontrole činnosti úpadce je předčasná, neboť za trvajících účinků konkursu prohlášeného na úpadce nemohla ještě stěžovateli vzniknout škoda, spočívající v neuspokojení jeho pohledávek coby věřitele vůči svému dlužníkovi - úpadci, je v souladu s právním názorem vysloveným v uvedených judikátech. Ústavní soud konstatuje, že tento názor obecných soudů je založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě, a je tedy ústavně konformní. Pro stručnost tedy postačí odkázat na rozhodovací důvody obecných soudů, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje, a to včetně názoru Nejvyššího soudu o nemožnosti aplikace ustanovení §438 odst. 1 a §511 odst. 1 obč. zák.
Nadto Ústavní soud odkazuje na své usnesení ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 712/04, v němž se zabýval skutkově i právně stejnou problematikou, a jímž ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. I v nyní projednávané věci se stěžovatel v podstatě snaží o to, aby Ústavní soud přehodnotil právní otázku, kterou již shodně a v souladu s ustálenou judikaturou rozhodly všechny tři obecné soudy. Není zásadně na Ústavním soudu, aby určoval, v jakém okamžiku vznikne z hlediska hmotného práva stěžovateli škoda. Stěžovatel zcela opomíjí, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo "předělávat" řízení, které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Za situace, kdy Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy interpretovaly příslušné právní předpisy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, nelze dovodit porušení stěžovatelem tvrzeného práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než Ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu