ECLI:CZ:US:2006:2.US.317.06
sp. zn. II. ÚS 317/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Lesního družstva v Kuželově, lidové družstvo podle zákona č. 53/1954 Sb., se sídlem Kuželov 21, zastoupeného Doc. JUDr. Milanem Pekárkem, CSc., se sídlem Stamicova 18, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2004, sp. zn. F 21412/03, Dr 355-48, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 8 Cmo 261/2005, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, přičemž se domáhá jejich zrušení a navrhuje, aby Ústavní soud vrátil věc rejstříkovému soudu k dalšímu řízení s tím, že jej zaváže postupovat shora popsaným způsobem.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud konstatuje, že atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně, jak je již v předchozím odstavci nastíněno, se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při interpretaci a aplikaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pak při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Co se týče mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, v době jeho podání není zřejmé, zda je přípustný či není přípustný, a tedy, zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele (v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). V takovémto případě se dovolání stává přípustným až tehdy, kdy tak shledá dovolací soud. Vzhledem k této skutečnosti zákon o Ústavním soudu netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Proto v případě, kdy jednotlivec takovýto mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost dle dikce zákona odmítnout pro nepřípustnost. Pokud je však takový mimořádný opravný prostředek uplatněn, není tím ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti (srov. dikci ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Lze tak konstatovat, že dle současné právní úpravy není v takovém případě k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v dané věci podal souběžně s ústavní stížností dovolání s tím, že o přípustnosti dovolání bude teprve rozhodovat Nejvyšší soud a není jisté, zda dovolání připustí. Uvedenou skutečnost Ústavní soud ověřil dotazem na Nejvyšší soud. Stěžovatel opřel přípustnost podaného dovolání o ust. §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. (přípustnost podaného dovolání tedy závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam),přičemž o podaném dovolání v době rozhodování Ústavního soudu nebylo dosud rozhodnuto.
Pokud tedy stěžovatel podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod (může být rozhodnuto o přípustnosti dovolání a následně dovolání meritorně projednáno). Není tak důvodu pro to, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval. Ústavní soud by totiž v opačném případě mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak mohl učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud by takovým postupem zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čěmuž však, jak bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Lze rovněž dodat, že odmítnutí ústavní stížnosti v takové situaci, jaká byla nyní pospána, stěžovatele nepoškozuje, neboť i když by dovolací soud neshledal jeho dovolání přípustným, může popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Z důvodů výše uvedených tak soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud se přitom zabýval i tím, zda jsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak naplnění těchto podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj