ECLI:CZ:US:2006:2.US.323.06
sp. zn. II. ÚS 323/06
Usnesení
II. ÚS 323/06
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti I. K., právně zastoupené JUDr. Václavem Nohovcem, advokátem se sídlem nám. T.G.M. 25, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 10 Co 852/2005, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 23 C 203/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že jimi byly porušeny zásady spravedlivého procesu.
Okresní soud Plzeň - město rozhodl jako soud I. stupně, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci - správkyni konkurzní podstaty Drobné zboží 94 Plzeň, a. s., částku 1 646 956,15 Kč s 15% úrokem z prodlení od 18. 6. 2002 do zaplacení. Řízení co do částky 300 000 Kč a 26% úroku z prodlení z částky 1 646 956,15 Kč od 10. 2. 1998 do 17. 6. 2002 soud zastavil. Současně zamítl žalobu na přiznání 20,5% úroku z prodlení z částky 1 646 956,15 Kč od 18. 6. 2002 do zaplacení a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 56 354 Kč. Soud při svém rozhodování vycházel z toho, že stěžovatelka byla zaměstnána u Drobného zboží Plzeň, a. s. jako pokladní s podepsanou dohodou o hmotné odpovědnosti a při výkonu této činnosti způsobila zaměstnavateli škodu ve výši žalované částky po zpětvzetí žaloby v částce 300 000 Kč. Své pochybení uznala i v zápisu z projednání škody dne 9. 2. 1998, kdy byla škoda vyčíslena na částku 1 950 216,55 Kč. V této souvislosti byla posléze stěžovatelka Krajským soudem v Plzni uznána vinnou pro pokračující trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Byl jí rovněž uložen zákaz činnosti ve formě zákazu výkonu zaměstnání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu 3 let.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že zápis o projednání škody ze dne 9. 2. 1998 nebyl projevem svobodné vůle stěžovatelky. K sepsání zápisu došlo v době, kdy případ ještě nebyl oznámen orgánům činným v trestním řízení. Stěžovatelce bylo oznámeno, že jí hrozí trest odnětí svobody v trvání 5 - 12 roků, což lze chápat jako zastrašování. Stěžovatelka neměla možnost se s někým poradit, a to ani s manželem, ačkoli zaměstnavatel si přizval právníka, pro stěžovatelku se jednalo o záležitost zásadního významu a ona sama uvěřila slibu, že odhalené manko nebude orgánům činným v trestním řízení nahlášeno, pokud se ke zpronevěře dozná a škodu uhradí. Akt podpisu zápisu o projednání škody ze dne 9. 2. 1998 nebyl tedy ze strany stěžovatelky učiněn svobodně, ale pod tlakem hrozby trestního stíhání a možnosti uložení vysokého trestu odnětí svobody. Z uvedeného pak stěžovatelka dovozovala neplatnost tohoto úkonu podle §242 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce, a proto jej dle jejího názoru nelze považovat za uznání dluhu a ze stejného důvodu tak nelze ani od tohoto okamžiku počítat běh desetileté promlčecí lhůty. Vzhledem k tomu, že subjektivní dvouletá promlčecí doba počala běžet již dne 9. 2. 1998, skončila dne 9. 2. 2000 a žalobní návrh byl podán u soudu až dne 18. 6. 2000, je zjevné, že byl podán opožděně.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné a rozsudek soudu I. stupně v napadené části potvrdil. V odůvodnění soud konstatoval, že pokud stěžovatelka tvrdila, že uznání dluhu je neplatné podle §242 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť nebylo učiněno svobodně, ale pod psychickým nátlakem, a proto je dluh promlčen, pak pro své tvrzení nenavrhla žádné důkazy. Podle §135 o.s. ř. jestliže v době rozhodování je v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo tento trestný čin spáchal. V kontextu s trestním rozsudkem tak podle názoru odvolacího soudu nelze učinit jiný závěr, nežli ten, že stěžovatelka spáchala trestný čin zpronevěry, způsobila na majetku žalující společnosti škodu a o svém jednání podepsala žalobci uznání dluhu, kterým chtěla zmírnit důsledky svého protiprávního jednání. Uznání dluhu učiněné písemnou formou pode §185 odst. 3 zákoníku práce má za důsledek, že pro uplatnění peněžitého nároku platí desetiletá promlčecí doba podle §263 odst. 2 zákoníku práce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje své námitky ohledně neplatnosti právního úkonu uznání dluhu dne 9. 2. 1998. Zopakovala, že jej podepsala pod psychickým nátlakem, který pramenil především z pohrůžky vysokého trestu odnětí svobody v trvání 5-12 roků a v naději, že pokud podepíše, k jejímu trestnímu stíhání nedojde. Podle stěžovatelky lze stěží pochopit, že se hrozba vysokým trestem zdá být nedostatečnou pohnutkou k tomu, aby se stěžovatelka podvolila psychickému nátlaku ve formě této hrozby a uznání dluhu podepsala. Z důkazů provedených před obecnými soudy je pak patrno, že takováto "směna" se jevila stěžovatelce v dané konkrétní situaci jako jediné řešení. Ze základních principů našeho právního řádu vyplývá, že o svobodný právní úkon nejde v prvé řadě tam, kde byl tento úkon učiněn v důsledku přímého donucení. V těchto případech je ve skutečnosti vůle jednajícího nahrazena vůlí donucujícího. O svobodný právní úkon nejde ani tam, kde byl právní úkon učiněn v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky, přičemž rozhodující je přitom působení bezprávné výhrůžky v době učinění právního úkonu.
Stěžovatelka se domnívá, že jak soud I. stupně tak i soud odvolací zcela povrchně a formalisticky posoudily okolnosti podpisu zápisu z projednání škody, na postupu osob jednajících při sepisu a podpisu tohoto zápisu neshledaly nic závadného a nepřihlédly z úřední povinnosti k absolutní neplatnosti právního úkonu. Vzhledem k tomu, že se podle názoru stěžovatelky jednalo o právní úkon absolutně neplatný, pohledávka žalobce byla promlčena, přičemž námitku promlčení stěžovatelka v řízení před soudem uplatnila.
K obsahu ústavní stížnosti se krátce vyjádřili účastníci řízení, kteří pouze odkázali na odůvodnění napadených rozsudků.
Po přezkoumání ústavní stížností napadaného rozhodnutí a posouzení argumentace ústavní stížnosti, jakož i po prostudování vyžádaného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR.
Jedinou stěžovatelkou uplatněnou námitkou v ústavní stížnosti je námitka promlčení nároku žalobce vzhledem k absolutní neplatnosti právního úkonu učiněného podle tvrzení stěžovatelky pod psychickým nátlakem, tedy nikoli svobodně. Uvedenou námitku se však oba obecné soudy řádně zabývaly a shodně dospěly k závěru, že se stěžovatelce její tvrzení o psychickém nátlaku ze strany zaměstnavatele nepodařilo prokázat. Ostatně ke stejnému závěru dospěly i Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze, které rozhodovaly o vině stěžovatelky v trestním řízení.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Obecné soudy po zhodnocení všech provedených důkazů dospěly k závěru, že právní úkon stěžovatelky, kterým byl podpis zápisu o projednání škody ze dne 9. 2. 1998, byl učiněn platně, a že tedy nárok žalobce na náhradu škody nebyl promlčen. K tomuto závěru nemá Ústavní soud, který měl k dispozici příslušný soudní spis, výhrady, neboť námitky stěžovatelky jsou pouhým opakováním jak obhajoby v trestním řízení, tak námitek v řízení o náhradě škody, s nimiž se obecné soudy řádným způsobem vypořádaly.
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu