ECLI:CZ:US:2006:2.US.35.06
sp. zn. II. ÚS 35/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti PhDr. E. K., zastoupené JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Střešovická 31, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 62 Co 67,68/2004, Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 6 C 344/93, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2003, 4. 12. 2003 a 29. 1. 2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 383/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo v plném rozsahu vyhověno jejímu návrhu na zaplacení nároku na náhradu škody (vyrovnání výdělku po dobu a po skončení pracovní neschopnosti a ztížení společenského uplatnění), způsobené pracovním úrazem, který utrpěla jako spolujezdkyně při pracovní cestě. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné její dovolání, neboť dovolací soud neshledal, že se v projednávané věci jednalo o řešení otázky zásadního právního významu.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně dovodily, že utrpěný úraz není závažného charakteru, přičemž vycházely z lživého svědectví a nesprávných závěrů znaleckého posudku (jeho dodatku).
Stěžovatelka má i pochybnosti o objektivitě znalkyně, která dle jejího názoru, s ohledem na svou odbornost (neurologii) nemůže hodnotit psychiku a dospět k závěru, podle kterého se u stěžovatelky jedná o účelovou rentovou neurózu. Nesouhlasí se závěrem, dle nějž k nepříznivým zdravotním následkům došlo již při předchozím poškození zdraví a upozorňuje, že nebyl stanoven podíl, jakým se úrazy podílely na jejím zdravotním stavu. Rovněž namítá, že zprávy posudkových komisí, které znalkyně převzala do posudku, byly chybné, což je zřejmé i z řízení vedeného ohledně důchodu.
Soudům dále vytýká, že v rozporu s judikaturou vycházely z jednoho znaleckého posudku, který se jako jediný odlišuje od ostatních, navíc za situace, kdy ostatní důkazy s ním byly v rozporu.
Rovněž namítá, že soudy se bez jakéhokoliv zdůvodnění odmítly zabývat návrhem na provedení důkazu spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 47 Ca 201/97, týkajícím se odnětí částečné invalidity, z nějž jednoznačně vyplynulo, že v důsledku dopravní nehody došlo k poklesu jejího výdělku a k odnětí invalidity došlo z důvodů změny právního předpisu, nikoliv zlepšení zdravotního stavu. Rovněž byl odmítnut důkaz spisem téhož soudu, sp. zn. 30 Ca 274/94, týkající se přiznání invalidity a důkaz spisem České správy sociálního zabezpečení. Dle názoru stěžovatelky otázka invalidity bezprostředně souvisí s posouzením pracovní schopnosti v návaznosti na úraz a soudy byly povinny k závěrům přijatým v řízení, týkajícím se invalidního důchodu, přihlížet a nikoliv uvést, že se jedná o jiné řízení bez vlivu na daný spor.
Nesprávný je i závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, neboť rozhodnutí obou soudů se vymykají praxi ostatních soudů, judikatuře a jsou v rozporu se zákonem.
Dle názoru stěžovatelky bylo v rozporu s ust. §150 o.s.ř. rozhodnuto o nákladech řízení, neboť pokud jsou spory o poškození zdraví osvobozeny od soudních poplatků a záloh, mělo být obdobně postupováno i pokud se jedná o stanovení povinnosti k úhradě znalečného a nákladů řízení žalovaného.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 C 344/93, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že jádrem sporu o náhradu škody bylo zjištění, zda byla splněna podmínka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem způsobeným dopravní nehodou a tvrzenou škodou. Nalézací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na zaplacení bolestného, neboť dokazováním zjistil, že stěžovatelce byla již před podáním žaloby poskytnuta větší náhrada za bolestné než jí příslušelo za všechna znalci diagnostikovaná zranění, která byla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění byl stěžovatelce přiznán na základě znaleckého posudku podle rozsahu podílu, jakým se úraz projevil na zdravotním stavu stěžovatelky, tj. ve výši 20 % a ve stejném rozsahu jí byl přiznán podíl na ostatních výdajích. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti shledal soud jako neopodstatněný, protože ztráta na výdělku byla zaměstnavatelem plně kompenzována a následné pracovní neschopnosti nejsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem a protože úraz neovlivňuje pracovní schopnost stěžovatelky. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry a rozhodnutí soudu prvého stupně shledal věcně správným. Dovolací soud, který posuzoval dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu rozsudku soudu prvého stupně z hlediska splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., mimo jiné uvedl, že otázkou, jaký má z hlediska nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle §195 odst. 1 zákoníku práce skutečnost, že žalobkyni byl přiznán (a následně odejmut) částečný invalidní důchod, se zbýval již v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 14 78/2003. V tomto rozhodnutí uvedl, že není rozhodující okolnost, že zaměstnanec v důsledku nemoci z povolání (pracovního úrazu) splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení, neboť podstatné je, zda nemoc, z povolání (pracovní úraz) byla příčinou jeho nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti. V dané věci proto bylo rozhodnuto v souladu s judikaturou, k jejíž změně Nejvyšší soud neshledal důvody, a napadený rozsudek odvolacího soudu proto nemá po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se jednalo o typický pracovněprávní spor, jehož řešení však spadá výhradně do kompetence obecných soudů, do jejichž rozhodovací pravomoci by Ústavní soud byl oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
O takový případ se však nejedná, neboť jak Ústavní soud ověřil obecné soudy se žalobou stěžovatelky a v řízení uplatněnými námitkami ohledně zhoršení zdravotního stavu v důsledku utrpěného úrazu odpovídajícím způsobem a v souladu ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly, ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování (výslechy svědků, účastníků autonehody, lékařskou dokumentací, znaleckými posudky z oboru neurologie, chirurgie a psychiatrie), na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, opravňující je ve věci rozhodnout.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatelka se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů tak, aby odpovídaly jejímu právnímu názoru.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z uvedeného principu vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Pokud jde o hodnocení důkazů, z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) plyne zásada volného hodnocení důkazů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
V dané věci Ústavní soud neshledal, že by v procesu provádění dokazování a hodnocení důkazů došlo k vytýkaným pochybením, či pochybením dosahujícím ústavních rozměrů. Nalézací soud uvedl, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, rovněž vysvětlil, z jakých důvodů se přiklonil k závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku MUDr. Janouškové (byly podpořeny svědeckými výpověďmi) a nikoliv k závěrům dalších dvou posudků (vycházely z údajů poskytnutých stěžovatelkou). Uvedl, z jakých důvodů má za to, že zdravotní problémy stěžovatelky souvisí i s předchozím zraněním. Odvolací soud se řádně zabýval námitkami stěžovatelky uvedenými v odvolání, totožnými jako v ústavní stížnosti. Obecné soudy rovněž dostatečně zřejmě objasnily, proč neprovedly další stěžovatelkou navrhované důkazy, t.j spisy, týkajícími se přiznání a odejmutí částečného invalidního důchodu. (Pro současné řízení, ve kterém je posuzována příčinná souvislost mezi vznikem škody a pracovním úrazem a jak se následky pracovního úrazu podílí na celkovém zdravotním stavu stěžovatelky, nejsou nezbytné důkazy, jež byly provedeny v řízení, v němž se posuzovalo splnění předpokladů pro přiznání invalidního důchodu, neboť podstatné je, zda právě nemoc či úraz byl příčinou nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti). Dovolací soud se v řízení zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání, tj otázkou procesní a své závěry o nepřípustnosti dovolání řádně zdůvodnil. Ústavní soud neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jeho závěr jakkoliv zpochybňoval.
O nákladech řízení bylo v souladu s ust. §142 odst. 3 o.s.ř. rozhodnuto dle úspěchu ve sporu a o náhradě nákladů řízení státu dle §148 odst. 1 o.s.ř. V dané věci nebylo aplikováno ust. §138 o.s.ř., ale stěžovatelka byla osvobozena od placení soudních poplatků dle §11 zák. č. 549/1991 Sb., osvobození od soudních poplatků proto nemá na rozhodování o náhradě nákladů řízení státu vliv.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož pracovní úraz neovlivnil následné pracovní neschopnosti stěžovatelky a nebylo prokázáno, že stěžovatelka nebyla schopna v důsledku pracovního úrazu vykonávat své zaměstnání, nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá oprávněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu