ECLI:CZ:US:2006:2.US.360.05
sp. zn. II. ÚS 360/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 834/17, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2005, č. j. 26 Co 144/2005-48, ve spojení s unesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. prosince 2004, č. j. 1 Nc 2818/2004-33, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a JUDr. I. N., zastoupeného Mgr. Romanou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Wenzigova 5, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2005, č. j. 26 Co 144/2005-48, bylo odmítnuto odvolání povinného (stěžovatele) proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. prosince 2004, č. j. 1 Nc 2818/2004-33, v řízení o návrhu na nařízení exekuce pro vymožení peněžitého plnění ve výši 1.816.206,30 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně nařídil exekuci k uspokojení pohledávky oprávněného (vedlejšího účastníka) na základě vykonatelného rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. října 1997, č. j. 27 Cm 401/96-25. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že byly splněny předpoklady pro nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"). Exekuční titul naplňuje jak znaky formální vykonatelnosti, tak i znaky materiální vykonatelnosti. Dále se odvolací soud zabýval otázkami existence exekučního titulu, náležitostmi návrhu na nařízení exekuce a věcnou legitimací účastníků. V této souvislosti konstatoval, že podle §36 odst. 2 exekučního řádu, jsou-li exekucí postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, je účastníkem exekučního řízení, pokud jde i o tyto věci, práva nebo majetkové hodnoty, i manžel povinného. Odvolací soud nepřijal námitky povinného týkající se správnosti exekučního titulu z hlediska jeho skutkových závěrů i právního posouzení věci. V odvolání proti usnesení o nařízení exekuce lze totiž namítat pouze skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Jiné skutečnosti, tj. i ty, které se týkají posouzení předpokladů pro vydání exekučního titulu, předmětem odvolacích námitek být nemohou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručujících právo na spravedlivý proces. Stěžovatel nejprve zrekapituloval předchozí řízení. Zdůraznil, že žaloba na zaplacení pohledávky byla v nalézacím řízení vůči jeho manželce zamítnuta (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2003, č. j. 9 Cmo 521/2001-148), neboť soud dospěl k závěru, že manželka, která sice byla přítomna podpisu ručitelského závazku, s ručením a zřízením zástavního práva nesouhlasila, závazek nepodepsala a není tedy opory pro přiznání žalobou uplatněného nároku. Z tohoto dovozuje, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla manželka stěžovatele v plném rozsahu závazku zproštěna a tím vyloučena z exekuce. Exekuční soud rozsudek Vrchního soudu v Praze nerespektoval a nařídil exekuci na majetek stěžovatele za účasti manželky s odkazem na §36 odst. 2 exekučního řádu. Exekuční řízení je tak vedeno vůči stěžovateli, ale za účasti manželky a předmětem exekuce je rodinný dům, který je ve společném jmění manželů. Dále stěžovatel konstatoval, že právní úkon, jímž došlo ke zřízení zástavního práva k nemovitosti a ručitelskému prohlášení bez souhlasu, resp. proti vůli manželky, je podle §145 odst. 1 občanského zákoníku neplatný. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že nařízení exekuce na rodinný dům, který je ve společném jmění manželů za situace, kdy manželka byla svého ručitelského závazku v nalézacím řízení zcela zproštěna, vybočuje z mezí a zásad spravedlivého procesu.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že byla podána ze stejných důvodů jako žaloba na vyloučení věcí z exekuce podané manželkou stěžovatele, jež byla rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. září 2005, sp. zn. 13 C 14/2005, zamítnuta. Z uvedených důvodů se zcela ztotožnil se závěry obsaženými v citovaném rozhodnutí.
Ústavní soud na úvod poukazuje na svoji konstantní judikaturu, dle které Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
S ohledem na výše uvedené úvahy přezkoumal Ústavní soud ústavní stížnost a dospěl k závěru, že podání stěžovatele je zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v dané věci namítal porušení práva na spravedlivý proces, které bylo dle jeho názoru způsobeno tím, že soud nařídil exekuci na majetek tvořící společně jmění, přestože v řízení nalézacím byla žaloba proti jeho manželce zamítnuta. Tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Ustanovení §42 exekučního řádu podrobně upravuje exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů a akcentuje přitom zásadu, že pro závazek jednoho z manželů, který vznikl za trvání manželství, je v exekučním řízení možno postihnout i majetek, který je součástí společného jmění manželů. V zájmu ochrany věřitelů je rozsah společného jmění manželů koncipován poněkud šířeji a tato zásada je dále zvýrazněna tím, že za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje dokonce i majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů, nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Této zásadě pak odpovídá i úprava účastenství manžela povinného v exekučním řízení. Pokud exekuční soud nařídil exekuci na majetek tvořící společné jmění na základě vykonatelného soudního rozhodnutí, byť ve vztahu pouze k jednomu z manželů, nepostupoval v rozporu s žádným kogentním ustanovením a jeho rozhodnutí nevykazuje ani prvky libovůle a jeho postup není ani v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Námitka stěžovatele, že žaloba na zaplacení žalované částky byla vůči manželce stěžovatele zamítnuta, nemá pro nařízení exekuce na majetek tvořící společné jmění manželů význam. Tato skutečnost má vliv pouze na to, že exekucí nemůže být v daném případě postižen majetek náležející do jejího výlučného vlastnictví. Obranu, že pohledávka nemá být uspokojena z majetku, který se považuje za součást společného jmění, nebo že nařízením exekuce postižený majetek nemůže být k uspokojení vymáhané pohledávky použit, lze uplatnit pouze cestou podání vylučovací žaloby. Jak se podává z vyjádření vedlejšího účastníka a jím zaslaném rozsudku Okresního soudu Praha-západ (sp. zn. 13 C 14/2005), manželka stěžovatele tímto způsobem skutečně postupuje.
Kromě výše uvedeného je třeba poukázat i na to, že ústavní stížnost tak, jak je koncipována, se svým obsahem v podstatě týká pouze tvrzeného porušení práv manželky stěžovatele (tedy třetí osoby). Ústavní soud se jí však zabýval, protože směřovala proti rozhodnutí, které má vliv i na práva a povinnosti stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. dubna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu