ECLI:CZ:US:2006:2.US.365.06
sp. zn. II. ÚS 365/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky FASHION GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní 8/1395, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004, čj. 10 Ca 56/2004-61, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR, ze dne 11. 4. 2006, čj. 2 Afs 75/2005-107, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení ústavou zaručeného práva na soudní ochranu, domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, čj. 6385/13/03, čj. FŘ - 6860/13/03, čj. FŘ - 8909/13/03, čj. FŘ - - 8910/13/03, čj. FŘ - 8911/13/03, čj. FŘ - 8912/13/03, a žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve věci stížnosti stěžovatelky proti postupu a jednání pracovníků správního orgánu ze dne 26. 2. 2003. Usnesením ze dne 13. 1. 2004, čj. 10 Ca 251/2003-9, Městský soud v Praze vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí žaloby proti jednotlivým rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu a žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Napadeným a v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 2. 10. 2003, čj. FŘ - 8909/13/03, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2003, čj. 18753/03/004511/6336, kterým byla dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 95 543 Kč za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2001. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvádí, že neshledal ani porušení zásad daňového řízení, ani neshledal důvodnou námitku, dle níž měla být daň stanovena dokazováním a nikoli podle pomůcek. Oba své závěry detailně objasňuje.
Nejvyšší správní soud dalším z napadených rozhodnutí zamítl kasační stížnost podanou proti shora uvedenému rozhodnutí městského soudu a v odůvodnění rozhodnutí se podrobně zabývá jednotlivými námitkami stěžovatelky. Poukazuje na to, že důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnostem, které je daňový subjekt povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván, spočívá na daňovém subjektu. Neunese-li jej, je správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek. Na tom nic nemění ani skutečnost, že došlo ke zničení účetních a jiných dokladů. Nejvyšší správní soud rovněž zdůrazňuje, že stěžovatelka byla ke splnění svých povinností opakovaně vyzvána, a to již před povodněmi v r. 2002 a nadto upozorňuje na jisté rozpory v tvrzení stěžovatelky (tvrdí, že doklady byly řádně předány po prvé výzvě, ale poukazuje na nemožnost jejich předání v důsledku povodní). Soud odmítl též námitku, že nedostatek důkazů mohl být nahrazen výslechem svědků. Navíc ze spisu nevyplývá, že by stěžovatelka v průběhu daňového řízení předložila důkazní návrh na výslech svědků s tím, že by uvedla, jaké skutečnosti by mohly být jejich výpověďmi prokázány. Aby se svědecké výslechy staly důkazem, musely by v daném případě plně prokázat správnost údajů uvedených v daňovém přiznání, což je bez dokladů vyloučeno.
Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Uvádí, že daňová kontrola probíhala od počátku velmi nestandardně a byla postupně rozšiřována na další období. Stěžovatelka dále napadá, že správce daně v řízení před městským soudem rozdělil daňový spis na dílčí složky vztahující se k jednotlivým dodatečným platebním výměrům a rozhodnutím o odvolání do nich. Dle jejího názoru soudy hodnotily důkazy jen na základě jednotlivých fragmentů daňového spisu a nikoli v jejich úplném souhrnu. Soudy nemohly získat komplexní přehled o postupu daňové kontroly. Dále též tvrdí, že podmínky pro stanovení daně podle pomůcek v projednávaném případě nebyly dány. Po zničení dokumentace byly opakovaně navrhovány svědecké výpovědi, a to jednak k důkazu o nečinnosti správce daně a jednak k nahrazení nedostatku pomocné dokumentace. Závěr obou soudů, že byly výslechy navrhovány pouze k prokázání nečinnosti správce daně, je v rozporu s důkazy v daňovém spise.
Ústavní soud nejdříve předesílá, že ústavní stížností téže stěžovatelky, obsahující totožnou skutkovou a právní argumentaci (vztahující se pouze k jinému zdaňovacímu období) se již zabýval ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 364/05, přičemž od závěrů zde přijatých nemá důvod se odchylovat, a proto shodně uvádí:
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních páv a svobod, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Ústavní soud především zohlednil, že podstatnou většinu námitek stěžovatelka uplatnila již v řízení před správními soudy. Ústavní soud se proto zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Nutno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá ústavněprávně relevantní argumenty, zpochybňující, že by tomu tak bylo, pouze své předchozí námitky znovu opakuje. Pokud jde o údajně nestandardní postup zaměstnance správce daně, který stěžovatelka v ústavní stížnosti, jakož i dříve v řízení před správními soudy, napadala, Ústavní soud poukazuje na závěry správních soudů, které jsou dostatečně odůvodněné a které je nadbytečné zde opakovat. Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti tyto závěry nijak nezpochybňuje a ani Ústavní soud neshledal, že by jimi správní soud jakkoli vybočil z mezí ústavnosti. Lze jen dodat, že měla-li stěžovatelka pochybnosti o postupu pracovníka správce daně při daňové kontrole, měla možnost též podat námitku dle §16 odst. 4 písm. d) a odst. 6 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb.")
Stěžovatelka též znovu namítá, že v projednávaném případě nebyly dány podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Podle §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odst. 1 až 4 cit. ustanovení, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. Správní soudy se zabývaly i touto námitkou a dospěly přitom k závěru, že podmínky citovaného usnesení byly naplněny. Z jejich rozhodnutí plyne, že nebyla předložena evidence zásob zboží a surovin a doklady, z nichž by bylo možno ověřit vazby mezi tržbami a pohybem zásob materiálu (v podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí městského soudu). Proto správce daně postupoval dle §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. Tyto závěry stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak konkrétně nenapadá. Oba správní soudy učinily o těchto skutečnostech stejný právní závěr, totiž že postup dle citovaného ustanovení, tedy vyměření daně dle pomůcek, byl za dané důkazní situace postupem důvodným a zákonným, neboť důkazy nejsou pro stanovení daňové povinnosti dostatečnými. Zohlednily, že doklady stěžovatelky byly zničeny povodněmi, nicméně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 1 Afs 3/2003-68, konstatovaly, že nesplnění daňové povinnosti je třeba zkoumat z hlediska objektivního, bez ohledu na zavinění daňového subjektu. Nejvyšší správní soud též zdůrazňuje, že stěžovatelka byla k předložení důkazů vyzývána ještě před povodněmi v roce 2002. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka s těmito zvěry ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje, aniž by její argumenty dosáhly ústavněprávního rozměru. Citované závěry správních soudů byly v napadených rozhodnutích řádně odůvodněny a nelze ani dospět k závěru, že by byly výsledkem extrémní interpretace či aplikace shora citovaného ustanovení §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. Stěžovatelka namítá, že po zničení dokumentace navrhovala k důkazu výpovědi svědků, a to k prokázání nečinnosti správce daně i ke konvalidaci nedostatku pomocné dokumentace, přičemž správní soudy měly za to, že je navrhovala pouze k prokázání prvého. Tato její námitka však nemá oporu v napadených rozhodnutích, neboť oba obecné soudy tuto námitku reflektovaly, nicméně konstatovaly, že tento důkazní prostředek není s to nahradit požadované skladové a účetní evidence v úplném rozsahu, zvláště s ohledem na délku období, za nějž byla kontrola prováděna. Neprovedení těchto důkazních prostředků neshledaly tedy soudy pochybením (srov. str. 11 rozhodnutí městského soudu, resp. str. 5 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Uvedené námitky tak nelze považovat za důvodné.
Ústavní soud neshledává důvodnou ani námitku, týkající se rozdělení věci u správních soudů. Ze spisu ověřil, že tento postup proběhl v souladu s §39 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.Usnesením předsedkyně senátu, které bylo účastníkům řízení doručeno, byly k samostatnému projednání vyloučeny jednotlivé žaloby, týkající se různých rozhodnutí žalovaného finančního ředitelství. Bez ohledu na to, že i dle zákona jde o procesní rozhodnutí závisející na zvážení soudce příslušného soudu, nutno konstatovat, že jde o postup zcela standardní. Tomu pak odpovídá i rozdělení příslušného spisu správního orgánu tak, aby byly k jednotlivým žalobám doloženy části spisu, týkající se daňové kontroly za určité konkrétní období, které je předmětem přezkumu. Potud lze tedy postup soudu shledat souladný se zákonem. Stěžovatelka namítá, že v jejím případě však soud nemohl získat komplexní přehled a že tímto postupem byla poškozena. Nutno zdůraznit, že pokud se cítila být poškozena, měla především možnost a povinnost namítat to již v řízení o kasační stížnosti. Neučinila-li tak a neposkytla Nejvyššímu správnímu soudu možnost, aby tuto námitku přezkoumal, Ústavní soud se jí nemůže zabývat už jen s ohledem na princip subsidiarity. Bez ohledu na to však Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatelky je v tomto směru jen velmi obecná a nekonkrétní. Není zcela zřejmé, v čem mělo porušení práv stěžovatelky nastat, tedy které okolnosti byly v projednávaném případě soudy pominuty, neměly-li, jak tvrdí stěžovatelka, komplexní přehled. Obsah napadených rozhodnutí svědčí o opaku - věcí se soudy detailně zabývaly, se všemi námitkami stěžovatelky se náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně a ústavně konformním způsobem odůvodnily.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V uložení daňové povinnosti, coby výsledku rozhodnutí pro stěžovatelku nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že byl garantován úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení, Ústavní soud má za to, že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil, a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu