ECLI:CZ:US:2006:2.US.367.06.1
sp. zn. II. ÚS 367/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatelů Z. V. a V. V. obou zastoupených Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 1. 2005, sp. zn. 8 C 256/2003, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 12 Co 167/2005, usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 C 256/2003, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 12 Co 116/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 6. 2006 se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a to s odkazem na údajné porušení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 8 C 256/2003, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelé se žalobou proti České republice - Ministerstvu financí ČR domáhají zaplacení náhrady škody ve výši 25.000.000,- Kč se 7 % úrokem z prodlení ode 14. 11. 2003 do zaplacení. Svůj nárok odůvodňují tím, že škoda jim byla způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Šumperku v jiných řízení, která ve věci stěžovatelů u něj probíhají. Stěžovatelé v žalobě požádali o ustanovení "bezplatného právníka" s odůvodněním, že "díky neschopnosti úředníků soudu při exekuci přišli o veškerý majetek" a jsou, coby rodina se dvěma nezletilými dětmi, dopláceni do životního minima. Okresní soud v Šumperku stěžovatelům usnesením ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 8 C 256/2003, přiznal osvobozením od soudních poplatků a ustanovil jim k ochraně jejich zájmů advokáta. Následně jim pak usnesením ze dne 7. 1. 2005, sp. zn. 8 C 256/2003, osvobození od soudních poplatků se zpětnou účinností odňal a usnesení ze dne 3. 6. 2004 zrušil. Žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 12 Co 167/2005, usnesení soudu prvého stupně potvrdil.
Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 C 256/2003, podání stěžovatelů, doručené soudu dne 14. 11. 2003, jímž bylo zahájeno řízení, odmítl a rozhodl, že stěžovatelé nejsou povinni hradit žalované náklady řízení.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 12 Co 116/2006, za použití ustanovení §211 a §43 odst. 2 o.s.ř. odmítl.
Stěžovatelé zastoupeni advokátem napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností.
Tvrdí v ní, že podáním ze dne 17. 3. 2006 doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2006, již dříve napadli usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 C 256/2003, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 12 Co 116/2006. Vzhledem k tomu, že podání nesplňovalo ani nejzákladnější formální a obsahové požadavky kladené na ústavní stížnost, bylo zařazeno do tzv. správního rejstříku. Přípisem ze dne 7. 4. 2006, sp. zn. Spr 229/06, byli stěžovatelé podrobně vyrozuměni o podstatných náležitostech návrhu ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předně byla zdůrazněna povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem, s nímž by v prvé řadě bylo namístě situaci prokonzultovat.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále podrobně popisují dosavadní průběh řízení. Tvrdí, že mají omezenou postulační způsobilost a nejsou schopni návrh na zahájení řízení, který by splňoval formální a obsahové náležitosti, zformulovat. Poukazují na svou majetkovou situaci. Jsou přesvědčeni o tom, že v jejich případě byly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, resp. pro ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu ustanovení §30 o.s.ř. Pokud je soudy neshledaly, porušily tím údajně ústavně zaručená práva stěžovatelů. Ti totiž nebyli schopni adekvátně reagovat na výzvy soudů, což zapříčinilo odmítnutí jejich podání. Stěžovatelé se domnívají, že lhůta pro podání ústavní stížnosti byla v jejich případě zachována, neboť je namístě při jejím počítání zohlednit i jejich podání ze dne 17. 3. 2006.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou naplněny veškeré formální předpoklady pro to, aby se mohl ústavní stížností zabývat meritorně, a zjistil, že je tomu tak pouze zčásti. Z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 12 Co 167/2005, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 1. 2005, sp. zn. 8 C 256/2003, bylo stěžovatelům doručeno dne 22. 7. 2005. I kdyby tedy Ústavní soud při posouzení otázky zachování lhůty k podání ústavní stížnosti vycházel z původního podání stěžovatelů, které učinili nekvalifikovaně bez povinného právního zastoupení přípisem ze dne 17. 3. 2006, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 21. 3. 2006, je nutno nyní projednávanou ústavní stížnost v části, jíž se domáhá zrušení těchto dvou usnesení, považovat za návrh podaný po lhůtě k tomu určené (tj. po lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, §72 odst. 3, část věty před středníkem, zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění).
Ústavní soud se tak mohl zabývat toliko napadeným usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 C 256/2003, a usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 12 Co 116/2006. Tuto část ústavní stížnosti však shledal nedůvodnou.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelé soustředí své námitky především do procesního postupu obou obecných soudů.
Okresní soud v Šumperku při vydání napadeného usnesení vyšel ze zjištění, která jsou podporována i obsahem spisového materiálu, podle nichž stěžovatelé byli usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 8 C 256/2003, vyzváni k doplnění žaloby s vylíčením konkrétních požadavků, neboť jejich podání soud považoval za nejasné, neúplné a nesplňující náležitosti §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř. Výzva obsahovala i poučení, že pokud ve lhůtě sedmi dnů od doručení své podání nedoplní, soud jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. odmítne. Stěžovatelé na výzvu soudu reagovali, nicméně vady podání neodstranili, neboť znovu opakovali toliko námitky stran podjatosti soudkyně, ačkoli soud vyššího stupně jejich dřívější námitky tohoto druhu v usnesení ze dne 30. 3. 2005 shledal nedůvodnými. Soud proto jejich podání ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že v odvolání stěžovatelé vyslovili toliko nesouhlas s postupem soudkyně, odůvodněný údajnou korupcí, námitku nepříslušnosti okresního soudu i vyřizující soudkyně a subjektivní výhrady k osobě soudkyně, Okresní soud v Šumperku je usnesením ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 8 C 256/2003, vyzval, aby odvolání do deseti dnů doplnili o náležitosti ve smyslu ustanovení §205 a §205a o.s.ř., které soud blíže objasnil. Soud je dále poučil, že pokud výzvě v určené lhůtě nevyhoví a vady neodstraní, soud odvolání odmítne. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé zůstali po celou dobu běhu uvedené lhůty nečinní, soud prvého stupně postoupil spis odvolacímu soudu. Ten jejich odvolání odmítl. Ztotožnil se s procesním postupem soudu prvého stupně, neboť i podle jeho názoru z podání stěžovatelů označeného jako odvolání nelze vysledovat, v čem spatřují nesprávnost napadeného usnesení nebo postupu soudu a čeho se fakticky domáhají. Odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §212a o.s.ř. upravujícím přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle odstavce prvého tohoto ustanovení, není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvého stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny. Podle odstavce druhého rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat podle odstavce prvého, neobsahuje-li přes výzvu soudu, učiněnou podle §43 a §209 o.s.ř. ve věcech neuvedených v §120 odst. 2 o.s.ř. žádné odvolací důvody (v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř. jsou vyjmenována řízení, u kterých dokazování před soudem stojí na jiných základech, než v klasickém řízení sporném).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí ani z obsahu spisu tedy nevyplývá, že stěžovatelé byli na svých ústavně zaručených právech jakkoli kráceni. Podle závěru Ústavního soudu nebylo zjištěno nic, čím by obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, tedy nic, co by daný případ posouvalo do ústavně právní roviny.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná účel občanského soudního řízení vyjádřený v §6 o.s.ř., podle kterého v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Z toho vyplývá, že nedostatek součinnosti účastníka ve sporném řízení s sebou nese zpravidla nepříznivé rozhodnutí pro toho účastníka, který svou povinnost nesplnil. Nepříznivý výsledek řízení si stěžovatelé, jak zjištěno z obsahu spisu, způsobili svou nečinností.
Ústavně zaručené právo každého na přístup k soudu totiž neznamená, že není nutno, s odkazem na ústavní zakotvení tohoto práva, respektovat procesní náležitosti podání. Právo na přístup k soudu je nutno interpretovat tak, že každý má právo, aby jeho věc projednal a rozhodl nestranný a nezávislý soud, přičemž bližší procesní podmínky přístupu k soudu stanoví zákon. Tyto podmínky musí odpovídat požadavku srozumitelnosti, předvídatelnosti, a transparentnosti, což v daném případě zjevně splněno bylo.
Ústavní soud tedy neshledal žádný důvod, pro který by bylo možno některé z napadených rozhodnutí zrušit. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Stanislav Balík , v. r.
předseda senátu