ECLI:CZ:US:2006:2.US.37.03
sp. zn. II. ÚS 37/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. H., právně zastoupeného advokátkou Mgr. Monikou Hrtoňovou, se sídlem Havlíčkova 13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 24 K 34/2001, ve znění: 1. "Z konkurzních věřitelů, jejichž pohledávka nebyla k dnešnímu dni zjištěna, může na dnešní schůzi věřitelů hlasovat Union Banka, a.s., Ostrava (konkurzní věřitel č. 2)." a 2. "Z konkurzních věřitelů, jejichž pohledávka nebyla zjištěna, nemohou na dnešní schůzi věřitelů hlasovat tito věřitelé: Spalovna a komunální odpady Brno, akciová společnost, Brno, Jedovnická 2 (41 a 46), Česká republika - Finanční úřad Brno IV (44 a 47), Mgr. Milan Chytil, správce konkurzní podstaty úpadce PALACE CLUB, spol. s r.o., Brno (31) a Mgr. R. H. (5) - ten co do částky, která mu byla popřena", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 1. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 24 K 34/2001.
Výše uvedenými rozhodnutími obecného soudu mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 1, 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 21. 11. 2002 se v konkurzní věci úpadce V. K., vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 24 K 34/2001, konala schůze věřitelů. Hlavním bodem programu schůze věřitelů byla volba věřitelského výboru. Před samotnou volbou vyhlásil soud usnesení, jímž věřiteli č. 2 - Union banka, a.s., přiznal právo hlasovat na schůzi věřitelů, a dále usnesení, jímž několik věřitelů, jejichž pohledávka nebyla zatím zjištěna nebo zůstala sporná, odepřel s odkazem na ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"), právo hlasovat na schůzi věřitelů. Jedním z věřitelů, jimž nebylo umožněno hlasovat na schůzi konkurzních věřitelů, byl i stěžovatel, jenž je toho názoru, že Krajský soud v Brně postupoval nejen v rozporu se zákonem, ale i s Listinou.
Jednání schůze konkurzních věřitelů byli přítomni dva věřitelé, jejichž pohledávky zůstaly po přezkumném jednání sporné: věřitel č. 2 - Union banka, a.s., jehož pohledávka byla zcela popřena, a stěžovatel. Krajský soud v Brně stěžovateli právo hlasovat na schůzi konkurzních věřitelů nepřiznal, přičemž věřiteli č. 2 právo hlasovat výslovně přiznal. Své rozhodnutí opřel krajský soud o vyjádření správce konkurzní podstaty a úpadce.
Dle ustanovení §10 odst. 3 ZKV mohou na schůzi věřitelů hlasovat jen konkurzní věřitelé, jejichž pohledávka byla zjištěna. Soud rozhodne, zda mohou hlasovat i konkurzní věřitelé, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna, je sporná, popřípadě je podmíněná. Zákon tedy v zásadě neumožňuje věřitelům těchto tří skupin pohledávek, tj. nezjištěných, sporných nebo podmíněných, na schůzi věřitelů hlasovat, avšak ponechává na zvážení soudu, které z uvedených skupin věřitelů svým rozhodnutím právo hlasovat přizná. Výkladem citovaného ustanovení ZKV ve spojení se shora zmíněným ústavním principem však nelze dojít k závěru, že by soud byl oprávněn selektovat v rámci jedné skupiny věřitelů a rozhodnout, že pouze některý z nich hlasovat může a jiným tak hlasovací právo odepřít. Protože oba konkurzní věřitelé náleží do stejné zákonné skupiny, a to do skupiny věřitelů se spornými pohledávkami, a mají tak pro případ hlasování na schůzi věřitelů stejné (rovné) postavení.
Napadenými usneseními Krajského soudu v Brně bylo dle stěžovatele rovněž porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, jež v sobě zahrnuje nejen právo domáhat se svých práv u soudu, ale zároveň i záruku toho, že rozhodování bude svěřeno do rukou nezávislého a nestranného soudu. Tento princip nebyl dle náhledu stěžovatele dodržen, neboť soud vzal při svém rozhodování v potaz názor nejen správce konkurzní podstaty, ale i samotného úpadce, jenž má zcela odlišné zájmy od stěžovatele.
III.
Na výzvu Ústavního soudu se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Brně. V přípisu ze dne 21. 2. 2003 se věnuje mimo jiné historickému kontextu případu, kdy upozorňuje na prvorepublikovou právní úpravu obdobné problematiky v tzv. úpadkovém zákonu č. 64/1931 Sb., z. a n., jež ve srovnatelné situaci umožňoval individuální přezkoumání pohledávek jednotlivých věřitelů. Z obšírného vyjádření účastníka dále vyplývá, že kdyby měl platit výklad ustanovení §10 odst. 3 ZKV podaný stěžovatelem, pak by konkurzní soud musel v rozsahu popření hlasovací právo všem konkurzním věřitelům upřít nebo by musel v rozsahu popření hlasovací právo všem konkurzním věřitelům přiznat, čímž by ovšem mohlo dojít ke znevýhodnění některých věřitelů. Podstatné je, aby rozhodnutí soudu bylo založeno na racionálních argumentech a nikoli na libovůli soudu. Je-li možné rozhodnout o hlasovacím právu každého z konkurzních věřitelů, jejichž pohledávka byla při přezkumném jednání popřena, pak je z ústavního hlediska také možné i to, že jednomu z věřitelů bude hlasovací právo přiznáno a druhému nikoliv.
Schůze konkurzních věřitelů je zvláštním druhem soudního jednání, jehož mají právo se účastnit vedle konkurzních věřitelů též správce konkurzní podstaty a úpadce. Tím, že soud úpadci umožnil se při soudním řízení vyjádřit, mu přiznal práva, jaká má i každý jiný účastník řízení. Dále pak obecný soud upozorňuje na skutečnost, že při rozhodování o hlasovacím právu konkurzních věřitelů by měl mít soud na zřeteli, že jeho rozhodnutí by mělo být podloženo především stanovisky dlužníka, správce konkurzní podstaty a na schůzi přítomných konkurzních věřitelů.
Z repliky k vyjádření Krajského soudu v Brně vyplývá, že se stěžovatel neztotožňuje s historickým výkladem případu, neboť právní norma může být legitimně vykládána jedině dle toho, co zákonodárce skutečně vyjádřil a ne dle toho, co vyjádřit chtěl. V dalším pak stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Brně vychází z toho, že konkurzní věřitel je apriorně nepoctivý. Absence zákonných pravidel pro rozhodování soudu o selekci věřitelů v rámci téže skupiny je důvodem, pro něž stěžovatel podával předmětnou ústavní stížnost. Nejenže soud nerozhodoval na základě zákona, tento nerozhodoval ani na základě vlastní znalosti a vlastního hodnocení skutkového a právního stavu dotčených pohledávek, nýbrž bez dalšího převzal vyjádření správce konkurzní podstaty a osoby úpadce. Fakticky tak o přiznání práva hlasovat nerozhodoval soud, nýbrž správce konkurzní podstaty společně s úpadcem; jejichž názor byl povýšen na názor soudu. Soud nebyl oprávněn selektovat mezi jednotlivými věřiteli téže skupiny, neboť zákon tuto situaci nereguluje.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve své dosavadní judikatuře Ústavní soud opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, protože není vrcholem jejich soustavy. Z čl. 83 Ústavy vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem jednoduchého práva, neboť tato povinnost v zásadě svědčí obecným soudům. Může tak činit pouze v případě, jestliže současně shledá porušení některých ústavních zásad. Toto postavení Ústavního soudu určuje i povahu ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavních práv.
Co se týče námitky stěžovatele, že v řízení před obecným soudem došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces, je třeba uvést, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí především proti té skutečnosti, že s věřiteli úpadce nebylo při rozhodování o právu hlasovat na schůzi konkurzních věřitelů nakládáno jako s rovnými, resp. v konkrétním případě došlo k bezdůvodnému zvýhodnění jednoho z věřitelů, jenž však měl procesně shodné postavení jako věřitel, jemuž právo hlasovat přiznáno nebylo. Jak již bylo uvedeno výše, výklad zákonů a právních norem spadá výlučně do pravomoci obecných soudů, jež však musí při interpretaci právních norem postupovat ústavně konformním způsobem. Ze znění §10 odst. 3 ZKV, který je pro daný případ relevantní, nikterak nevyplývá závěr prezentovaný stěžovatelem, a sice, že soud by měl při určení, kdo může na schůzi věřitelů hlasovat, rozhodovat o skupinách věřitelů a nikoliv o jednotlivých věřitelích. Výklad §10 odst. 3 ZKV podaný stěžovatelem, byť je zastáván i částí odborné literatury, by ve svém důsledku mohl vést k popření účelu konkurzního řízení. Je pravdou, že z citovaného ustanovení nevyplývá ani závěr opačný, tedy, že by soud mohl rozhodovat o každém věřiteli individuálně. Je zřejmé, že rozhodování o jednotlivcích namísto o skupinách věřitelů dává prostor k možnému zneužití či libovůli a z toho důvodu je třeba klást větší důraz na kvalitní vedení konkurzního řízení ze strany soudu. České konkurzní právo dává konkurznímu soudu poměrně silnou pozici při konkurzním řízení. Je rovněž zřejmé, že je to právě konkurzní soud, kdo má v dané chvíli nejvíce informací o stavu konkurzního řízení a tedy i o stavu pohledávek jednotlivých věřitelů. Je tedy logické, aby bylo ponecháno na uvážení soudu, kterému z věřitelů, jejichž pohledávka nebyla dosud zjištěna, je sporná, popřípadě je podmíněná, bylo přiznáno hlasovací právo. Ke stejnému závěru dospěl i druhý senát Ústavního soudu, jenž rozhodoval v obdobné věci evidované pod sp. zn. II. ÚS 201/04 - dosud nepublikováno.
Z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) vyplývá, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ze zápisu o schůzi konkurzních věřitelů vyplývá, že stěžovatel nevystupoval jako účastník v řízení, v němž bylo rozhodnuto o hlasovacím právu věřitelů, jejichž pohledávka nebyla ke dni konání schůze zjištěna. Z uvedeného důvodu je pak třeba předmětnou ústavní stížnost ve vztahu ke stížnostnímu návrhu č. 1 odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Co do stížnostního petitu č. 2 je pak třeba z výše uvedených důvodů předmětnou ústavní stížnost odmítnout v té části, jež se dotýká stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a)] a v té části ústavní stížnosti, jež se týká Spalovny komunálních odpadů Brno, a.s., České republiky - Finanční úřad Brno IV, Mgr. Milana Chytila, správce konkurzní podstaty úpadce PALACE CLUB, spol. s r. o., jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], z podstaty institutu ústavní stížnosti vyplývá, že ji nelze podávat ve prospěch třetích osob.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 8. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu