ECLI:CZ:US:2006:2.US.426.06
sp. zn. II. ÚS 426/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. N., zastoupené JUDr. Tomášem Máchou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Blanická 25, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 18 Co 387/2004-36, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. března 2004, č. j. 19 C 161/2003-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. března 2004, č. j. 19 C 161/2003-17, uložil žalované (stěžovatelce) povinnost, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidila a vyklizený předala žalobkyni (Městská část Praha 11) byt, specifikovaný ve výroku rozsudku (dále jen "předmětný byt"), a rozhodl o nákladech řízení. Ze závěrů učiněných v řízení o přivolení nájmu bytu, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 23 C 304/98, z nichž soud prvního stupně vycházel i v tomto řízení, vyplynulo, že žalovaná předmětný byt užívala bez právního důvodu, protože na ni v roce 1986 nepřešlo právo osobního užívání předmětného bytu smrtí její babičky. Dohodu o užívání předmětného bytu ze dne 31. srpna 1987, kterou se žalovanou uzavřel tehdejší správce domu, považoval soud prvního stupně ve smyslu §39 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") za neplatnou, protože svým obsahem odporovala zákonu (§179 odst. 1 obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991). Podle citovaného ustanovení mohlo na žalovanou přejít právo osobního užívání předmětného bytu za současného splnění dvou podmínek, a to neexistence vlastního bytu, a vedení společné domácnosti s uživatelkou tohoto bytu (babičkou stěžovatelky) ke dni její smrti. Z rozsáhlého dokazování provedeného v řízení pod sp. zn. 23 C 304/98 jednoznačně vyplynulo, že žalovaná splňovala jen první ze dvou uvedených podmínek, a proto k přechodu práva osobního užívání k předmětnému bytu na ni nemohlo dojít. Žalobkyně se proto domáhala ochrany svého vlastnického práva ve smyslu §126 obč. zák. oprávněně. Soud prvního stupně považoval opakování dokazování výslechem svědků (matky a syna žalované) po osmnácti letech za neefektivní. Navíc za situace, kdy se matka žalované již v řízení pod sp. zn. 23 C 304/98 pletla v rozhodných údajích, nebylo možné očekávat, že by si tyto skutečnosti s časovým odstupem pamatovala lépe. Rovněž s ohledem na věk syna žalované v době úmrtí babičky stěžovatelky (8 let), bylo na místě pochybovat, zda by si pro věc podstatné okolnosti pravdivě pamatoval. Soud prvního stupně poukázal i na to, že oba navržení svědkové byli jako příbuzní žalované zainteresováni na výsledku sporu. Soud také pochyboval o úmyslu žalované trvale žít ve společné domácnosti s babičkou, protože žalovaná měla svěřeny do výchovy obě své děti, takže by bylo "protismyslné", aby pečovala o babičku a pouze o víkendech dojížděla za dětmi k rodičům.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 18 Co 387/2004-36, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když z obsahu spisu sp. zn. 23 C 304/98 vyvodil shora uvedená skutková zjištění. Protože účastníci nenavrhli žádné nové důkazy, neměl odvolací soud ani možnost se na základě doplnění dokazování odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu bylo třeba přechod práva nájmu (dříve osobního užívání) posuzovat podle úpravy platné v roce 1986, když zemřela babička stěžovatelky. Podle tehdejší úpravy občanského zákoníku bylo možné uzavřít dohodu o užívání bytu jedině na základě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného příslušným národním výborem (které prokazatelně nikdy vydáno nebylo), nebo na základě jiné skutečnosti stanovené tímto právním předpisem. V daném případě přicházel do úvahy jedině přechod práva osobního užívání, k němuž však ani podle odvolacího soudu nedošlo a to vedlo k absolutní neplatnosti dohody o užívání předmětného bytu podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Protože žalovaná nebyla subjektem užívacího práva k předmětnému bytu, nemohlo dojít ani k zákonné transformaci tohoto neexistujícího vztahu na nájem s účinností od 1. ledna 1992.
Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. dubna 2006, č. j. 26 Cdo 1380/2005-52, odmítnuto jako nepřípustné. S ohledem na posouzení přípustnosti se Nejvyšší soud ČR zabýval dovolatelkou předestřenou námitkou, zda odvolací soud vyhodnotil otázku přechodu práva osobního užívání bytu na žalovanou v souladu s úpravou občanského zákoníku, ve znění platném ke dni smrti uživatelky předmětného bytu (24. července 1986). Podle rozhodnutí uveřejněného pod č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přejde užívací právo k bytu na osoby vyjmenované v §179 odst. 1 věty první obč. zák. účinného do 31. prosince 1991 (kam spadá i žalovaná) za předpokladu, že s uživatelem žily v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Sdělení národního výboru, že uznává přechod práva osobního užívání bytu, nemohlo samo o sobě založit právní vztah osobního užívání bytu osobě, jež o uznání přechodu požádala. Okolnost, že takovéto sdělení bylo vydáno, nevylučuje, aby soud přezkoumal, zda podmínky přechodu práva osobního užívání bytu byly splněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 398/2004, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2859, svazek 30). Protože se odvolací soud od konstantní judikatury neodchýlil, neposoudil Nejvyšší soud ČR dovolání jako přípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se měly dopustit soud prvního stupně, odvolací soud, ale i soud dovolací tím, že postupovaly v rozporu s §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), protože pečlivě nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že na jedné straně neprovedly jí navrhované důkazy výpovědí rodinných příslušníků (matky a syna stěžovatelky) s odůvodněním, že by nebyly zárukou pravdivosti, ale na druhé straně výpovědi nájemníků považovaly za svědectví nepochybná. Jestliže obecné soudy nedostojí své zákonné povinnosti, stanovené v §132 o. s. ř., a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, které spatřuje ve způsobu, jak se soudy vypořádaly s navrženými důkazy a jak je hodnotily. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecným soudům nelze v dané věci vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. U důkazů, které neprovedly, svůj postup a důvody, proč navrhované důkazy neprovedly, řádně zdůvodnily. V daném případě se jednalo zejména o navržený výslech rodinných příslušníků (matky a syna stěžovatelky), jejichž výpovědi nepovažoval soud prvního stupně za efektivní a navíc by ani nemohly zvrátit skutkový stav, zjištěný na základě dokazování provedeném v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 304/98. Jestliže tedy soud prvního stupně řádně zdůvodnil, proč neprovedl navržené důkazy, nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ze zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny totiž nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelčině věci konkrétně výslech matky a syna) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
Stěžovatelka sice v žalobním petitu nenavrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, ale z obsahu ústavní stížnosti se podává, že její námitky směřují i proti tomuto rozhodnutí, ačkoliv tyto námitky ve vztahu k Nejvyššímu soudu ČR blíže nekonkretizuje. Nejvyšší soud ČR by ostatně k projednání námitek tak, jak jsou formulovány v ústavní stížnosti, nebyl příslušný.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. srpna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Za správnost : H. Kyprová