ECLI:CZ:US:2006:2.US.431.06
sp. zn. II. ÚS 431/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Office Centre Vinohrady, spol. s r.o. se sídlem Římská 15, Praha 2, zastoupené Mgr. Alešem Hanákem, advokátem se sídlem Hronova 1078, Pacov, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2005, sp. zn. 33 Cm 80/2001 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 11 Cmo 424/2005, 11 Cmo 450/2005, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutími Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, uvedenými v záhlaví, došlo k dotčení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod, dále jen "Listina"), dle něhož je každému dáno domáhat se svých práv stanoveným postupem před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 Ústavy). Tvrdila, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny zásady vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Listiny, dle nichž lze státní moc uplatňovat v mezích stanovených zákonem, a v čl. 95 Ústavy, jimiž je soudce vázán, a proto se domáhá jejich zrušení.
Rozsudky byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení 581.748,97 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za užívání nebytových prostor v budově ve vlastnictví stěžovatelky na základě nájemní smlouvy uzavřené s vedlejším účastníkem jako nájemcem. Jádrem sporu byla otázka platnosti či neplatnosti výpovědi ze strany nájemce, který tvrdil, že stěžovatel porušil konkrétní závazek z nájemní smlouvy a z tohoto důvodu vypověděl nájemní smlouvu. Obecné soudy žalobu zamítly, neboť dospěly závěru, že není důvodná, a to ani z titulu smlouvy o nájmu nebytových prostor - kancelářských prostor, ani z titulu nájmu společných prostor - parkovacích míst, když podle názoru soudu je smlouva pro absenci o výši nájemného v rozporu s ust. §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb., a proto ohledně nájmu nebytových prostor neplatná. Nebyla prokázána výše dohodnutého či obvyklého nájemného za nájem ostatních prostor ve smyslu ust. §663 a násl. obč. zák., a kromě toho bylo prokázáno důvodné vypovězení vztahu vedlejším účastníkem pro porušení závazku ze smlouvy stěžovatelem.
Ve shodě s tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti bylo dotazem na kancelář Městského soudu v Praze zjištěno, že stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí souběžně s ústavní stížností i dovoláním. Z připojené kopie dovolání, které bylo učiněno osobně s datem doručení dne 17. července 2006, jak je patrno z razítka podatelny Městského soudu v Praze, bylo zjištěno, že jeho přípustnost stěžovatelka dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je přesvědčena o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Své úvahy v tomto směru dále rozvádí. Argumenty, o něž se opírá dovolání, byly po věcné i formální stránce shodné
s argumenty, o něž se opírá i ústavní stížnost.
Z připojené doručenky bylo zjištěno, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 11 Cmo 424/2005, 11 Cmo 450/2006, byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 18. května 2006. Stěžovatelka proti němu podala dovolání, které bylo Městskému soudu v Praze doručeno dne 17. července 2006, tedy v zákonné lhůtě (§240 o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR dosud o věci nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy současně podala i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní
a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem
do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících
na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání
a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání
bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný
[§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2006
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj