ECLI:CZ:US:2006:2.US.438.06
sp. zn. II. ÚS 438/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - východ, se sídlem v Praze 3, Karlovarská 3/195, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2006, č. j. 16 Co 221/2006-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. ledna 2006, č. j. 25 Nc 11032/2002-14, jímž bylo zastaveno exekuční řízení, a rozhodnuto o povinnosti oprávněného nahradit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) na nákladech exekuce částku 3.000 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v případě zastavení exekučního řízení podle §268 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), za použití §52 odst. 1 exekučního řádu, o nákladech exekuce rozhoduje podle §271 o. s. ř. vždy soud, který je jediný příslušný k rozhodování o nákladech řízení. Příkazu k náhradě nákladů exekuce nelze použít za situace, kdy dochází k zastavení exekučního řízení podle §268 odst. 1 o. s. ř. Jelikož exekutor v daném případě nedoložil (neprokázal) výši hotových výdajů, ani skutečnost, že je plátcem DPH, přiznal mu soud pouze základní odměnu ve výši 3.000 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel brojí proti výroku, jímž byla stanovena výše nákladů exekuce částkou 3.000 Kč. Polemizuje především se závěrem odvolacího soudu o tom, že pouze soud je oprávněn rozhodovat o nákladech exekuce v případě zastavení exekučního řízení. Podle §88 odst. 1 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Podle názoru stěžovatele toto ustanovení zakládá výlučnou pravomoc soudního exekutora určovat výši nákladů exekuce a to i v případě zastavení exekuce, neboť exekuční řád neobsahuje žádné ustanovení, které by pravomoc soudního exekutora určovat náklady exekuce zužovalo, nebo vylučovalo. Jedinou výjimku představuje námitkové řízení podle §88 odst. 3 exekučního řádu. Jelikož je exekuční řád v otázce určení nákladů exekuce komplexní, je vyloučeno subsidiární použití občanského soudního řádu. Za účelovou považuje i argumentaci odvolacího soudu, že v případě zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. hradí náklady zásadně povinný. Tato argumentace je přímo v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/04, a sp. zn. I. ÚS 290/05. Stěžovatel nikterak nepopírá oprávnění soudu rozhodovat o zastavení exekučního řízení, avšak rozhodnutí o zastavení řízení není žádným způsobem spjato s pravomocí určovat náklady exekuce. Stěžovateli připadá nesmyslné, aby soudu byla založena pravomoc určovat výši nákladů exekuce v případě zastavení exekuce. Takové řešení by rozdělilo rozhodovací pravomoc mezi dvě instituce, přičemž v obou případech by se výše nákladů exekuce určovala podle téže právní normy a zcela shodným způsobem. Dále by exekutorovi vznikala povinnost dokládat soudu náklady exekuce, což by v důsledku vedlo k porušení zásady hospodárnosti řízení a prodloužilo by ukončení řízení. Soud tak svým rozhodnutím zasáhl do výlučné pravomoci nezávislého soudního exekutora, porušil zásadu rei iudicata a přisvojil si roli zákonodárce. Odvolací soud nejenže vykládal a aplikoval ustanovení exekučního i občanského soudního řádu natolik extrémně, že svým postupem vybočil z mezí ústavnosti, ale rozhodoval zcela bez zákonné opory, či dokonce v přímém rozporu se zákonnou úpravou. Jelikož tímto nezákonným a neústavním rozhodnutím odvolacího soudu nebyla stěžovateli přiznána část nákladů exekuce, došlo tímto rozhodnutím rovněž k prolomení ochrany vlastnického práva stěžovatele.
V prvé řadě je třeba uvést, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS.-st. 23/06, vydaném podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře (viz i stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 290/05, a sp. zn. II. ÚS 372/04) v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V tomto směru není možné dát za pravdu stěžovateli, že argumentace odvolacího soudu byla účelová.
Pokud se jedná o námitku, že soud není příslušný k rozhodování o nákladech exekuce v případě zastavení exekuce, přičemž jediným oprávněným je soudní exekutor, Ústavní soud uvádí, že tuto námitku rovněž neshledává opodstatněnou. Stěžovatel vychází z mylného přesvědčení, že v případě zastavení exekuce určuje výlučně exekutor náklady exekuce. Právní teorie i soudní praxe je jednotná v tom, že v případě zastavení exekuce není exekutor oprávněn rozhodovat o nákladech exekuce příkazem k úhradě nákladů. O těchto nákladech rozhoduje naopak výlučně soud. Tento závěr vychází z §55 odst. 1 exekučního řádu, podle kterého exekutorovi nepřísluší rozhodovat o zastavení exekuce podle ustanovení o zastavení exekuce (§268 a §290 o. s. ř.), přičemž podle §52 odst. 1 exekučního řádu platí, že nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z toho vyplývá, že soud nerozhoduje pouze o zastavení exekuce, ale rozhoduje rovněž o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním exekuce vznikly. Oprávnění soudu rozhodovat o nákladech exekuce je nutno akceptovat již proto, že zánikem pověření exekutora je ovlivněna výše jeho odměny. Tento závěr podporuje i ta skutečnost, že rozhodnutím o zastavení řízení se exekuční řízení končí, a proto musí být současně rozhodnuto o nákladech řízení. Právní mocí rozhodnutí, kterým se exekuce končí, zaniká i účinnost příkazu k úhradě nákladů exekuce. Usnesení o zastavení exekuce obsahuje jednak výrok o jejím zastavení, jednak výrok o náhradě nákladů exekuce, jak vůči exekutorovi, tak i mezi oprávněným a povinným. Při zastavení exekuce je na exekutorovi, aby soudu vyčíslil náklady exekuce ve smyslu §87 odst. 1 exekučního řádu a tyto náklady soudu doložil. V daném případě soud prvního stupně vyzval stěžovatele, aby ve stanovené lhůtě vyčíslil a doložil výši nákladů exekuce. Jelikož stěžovatel nereagoval ve stanovené lhůtě a nedoložil náklady ani ve lhůtě, v níž si sám stanovil přepokládaný termín splnění své povinnosti, soud rozhodl pouze o těch nákladech, které byly zjevné (tj. základní odměna exekutora). Výrok soudu o nákladech řízení je tedy s ohledem na výše uvedené naprosto v souladu s ustanoveními exekučního řádu i občanského soudního řádu a nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení práva na ochranu vlastnictví. Obecné soudy nezasáhly do pravomocí stěžovatele, ani nijak si nepřisvojily úlohu zákonodárce. Naopak postupovaly naprosto v souladu s procesními předpisy a ústavně konformně.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu